Quo vadis – kam kráčíš

12. března 2017 v 15:31 |  Téma týdne
Asociace? - svět. Zrovna včera jsem měla takovou zadumanou náladu a prohlížela jsem si moje oblíbené osobnosti, jejich citáty, rysy, motivy a podobně a došlo mi, proč je mám tak ráda. Nerozlučně se pojí s tímto tématem. Jsou to osobnosti, které chtěli milovat a šířit to mezi lidi. Aby se měli rádi, aby život pro ně byl blahem a radostí.
Zde moji dva velikáni: John Lennon a Charlie Chaplin.

Za Johna Lennona mluví například jeho text songu Imagine. Ale také spousta dalších. Sice tyhle písničky neobsahují kvanta textu, ale vyslovují neskutečně moc. Tímto by se měla většina lidí řídit. Chtít žít v míru a s radostí. Bez krutosti a násilí, nespravedlnosti a korupce. Ano byl sice hippie, nebyl dokonalý a možná měl růžové brýle, ale měl i obrovské srdce, o které se chtěl podělit s každým dalším člověkem. Neříkám, že celý jeho život byl správný, každý dělá chyby, ale mě osobně velice oslovil, nejen jako umělec, ale hlavně jako člověk se srdcem na správném místě. Asi jako většina lidí si i já myslím, že si rozhodně nezasloužil takovou smrt.

Připomenutí:


A druhý favorit Charlie Chaplin. Jeho charakter, nadání, mysl a celkové vystupování mě naprosto uchvacuje. Další, který se nebál vystoupit a trochu zapůsobit. Jeho citáty jsou upřímné a mají hodně do sebe. Nejvíc ze všeho mě oslovil jeho brilantní herecký výkon ve film Diktátor (1940), kde měl velmi působivý projev. Beru to jako známku toho, že se snažil za něco bojovat, prostřednictvím svého umu a vlivu. Byl to pro mě skutečný umělec. I když jsem si teď o něm zjistila, zase něco navíc, vůbec nic mi to nevzalo. Naopak jsem se utvrdila ve svém názoru a dostala jsem chuť sehnat si knihu s jeho životopisem. (Můj životopis - Charlie Chaplin / překlad František Vrba)


Citace (naprostý souhlas):
"Charles Spencer Chaplin je jeden z hrstky geniů našeho století. Jsem pevně přesvědčen, že s perspektivou času se ocitne v jedné řadě s Molierem, Aristofanem - ve stejném patře s G.B.Shawem... a v oboru technického objevitelství - ne tak daleko od Shakespeara, jak se na první pohled zdá. Jeho pionýrství v oboru filmové dramaturgie a režie dosud nikdo ani nezačal studovat. Kdyby z kteréhokoliv dnešního filmu kdekoliv na světě bylo možno vystřihnout tradice, symboly, výrazové a technické prostředky, jež Chaplin objevil a zavedl, zbyly by z nejskvělejších současných filmů nesmyslné cáry." - Jiří Voskovec
- - -
 

Od každého trochu

11. března 2017 v 22:10 |  Articles
Vždycky existovali a vždycky existovat budou. Myslela jsem si, že já v sobě nikdy tenhle pocit k nikomu chovat nebudu, protože nejsem z těch lidí, kteří by si dělali nepřátele, ale situace si to sama vyžádala. Určitě jste se potkali někdy s lidmi, kteří vás naprosto vytáčeli už třeba od pohledu. Jo. Jednu takovou holku znám. Pojí se s tím taková příhoda (Ono ji podle všeho nemusí moc lidí, takže mě docela těší, že nejsem jediná. A ne, není to holka bez sebevědomí. Ta ho má podle mě až moc a právě tím, že se chová, tak nějak povrchně, tak začínám s touhle story.).

Jednou jsem byla na akci a jeden můj známý se tam s někým hádal a už to vypadalo na rvačku, nějaké pošťuchování a tak. Tak jsem za ním došla, chytla ho za tvář a snažila jsem se ho uklidnit a odvést pryč. Už se mi to skoro povedlo, jenže se dohnala odněkud právě ONA, vyloženě mě odstrčila, chytla ho a odtáhla ho pryč. No, nečekaně to netrvalo dlouho a za chvilku byl zase v někom. Díky, fakt díky za takové lidi.

Ještě by se tu našli dvě osoby, které bych ze svého života nejradši vymazala, protože mi ublížili, tak jako ještě nikdo v mém životě ne. Ale o tom jsem tu už jednou psala. Nevím, kterého z těch dvou nenávidím víc. A víte co? Já jim chci odpustit. Nechci v sobě mít tu zlobu a hněv. Chci se od toho, co jsem s ním prožila úplně odpoutat a zapomenout na to tak, jako by se to nikdy nestalo. Ale nemůžu. Pořád přemítám v hlavě, všechny momenty, kdy se to mohlo pokazit a já jsem si toho nevšímala, bylo to snad od úplného začátku. Nikdy bych nečekala, že člověka může tolik zaslepit láska. Asi nikdy nepochopím, proč mi lhal. (Proč má vůbec člověk tendenci lhát někomu, koho údajně miloval.) Možná právě to "údajně" vysvětluje všechno. Snažím se dělat všechny obyčejné věci, kterými bych zaměstnala svou mysl, začít od jiného konce, začít znovu, nějak lépe. Ale nemůžu se ubránit těm myšlenkám, kdy k němu sklouznu. Přichomýtne se to úplně náhodně. Třeba koukám na televizi a vidím něco, na co jsme se dívali spolu, čemu jsme se smáli. Jsou to místa, věci, momenty, slova, která mi všechno vrací a já stojím na mrtvém bodě doslova. Už je to půl roku a já jsem si myslela, že to půjde stejně jednoduše, jako to šlo evidentně jemu.

Momentálně mám teď jiného přítele, ale musela jsem mu říct o jedné věci. Nejsem si tak úplně jistá svými city a musela jsem ho na to upozornit. Že jsem prostě jako časovaná bomba. Jednou mi třeba prostě přestane vyhovovat to, jak v danou chvíli žiji a budu to chtít změnit. Aby vzal na vědomí, že to může mít za následek i to, že to může znamenat konec mezi námi. Teď mi je s ním dobře, ale nejsem si jistá, že to tak bude vždycky. Zase začínám pociťovat ty svázané ruce, tu kouli na noze, tu váhu, kterou na křídlech ok, trochu filosofie neunesu.

Nechápejte mě špatně. Mám ráda, když mě někdo obejme, dá mi někdo pusu jen tak, když cítím pánskou vůni. Ale miluju svobodu. Jsem volnomyšlenkářka a nemám ráda omezení, mantinely, hranice. Mám svoje. Ale nerada poslouchám ty cizí. Je to všechno možná strašně nesrozumitelné a zmatené, protože tenhle článek vlastně vzniká tím, jak mi myšlenky plynou a je to slušný chaos, když si to po sobě čtu. Jenom jsem si potřebovala ulevit, vypsat to ze sebe. Když je toho na mě moc, tak tohle je jedna z možných únikových cest.

Anonymní, ale subjektivní.

- - -

Slabost

12. února 2017 v 17:43 |  Articles
Nedávno se mi zdál takový zvláštní sen. Potkala jsem v něm svého bývalého, nevím, jestli měl zastupovat obecně mé expřítele, ale byl tam. Pominu-li všechny artefakty toho, co se mezi námi stalo, bylo tam pár takových momentů, které jsem úplně nedokázala pochopit a dneska mi docvaklo, že to byla vlastně nevědomá slabost. Bylo to nečekaně názorné a vcelku vlastně jednoduché. Dělo se to tak, že jsme šli třeba vedle sebe, a to tělo si podvědomě pamatovalo, že kdysi k němu někdo přistupoval, někdo ho hladil, někdo ho měl rád. Reflektivně se zvedla moje ruka a vsunula se do jeho dlaně. Tak běžně se dotkla toho známého, co kdysi znala. Bezmyšlenkovitě. Jakmile jsem si to uvědomila, okamžitě jsem ji zase vytrhla, ale po nějaké chvíli to udělala znovu. Jako bych se podvědomě nechtěla vzdát něčeho tak blízkého, známého, citového. S každým tím dotykem mnou projel povědomý impuls, který doteď někde uvnitř mě spal.

Tohle všechno, ale bylo mojí iniciativou. Ale jakmile se o něco přirozeně pokusil on, tak jsem se bránila, protože jsem věděla, že to tak je správné. Že teď mám přítele a nemůžu nechat někoho z minulosti, aby si bral, co mu kdysi bylo nabízeno. Jenže ty paralizující dotyky, mi znemožnily se jakkoli bránit. Hlavou v ten moment proletí tolik myšlenek, že nevíte, co si vybrat. Mlčet? Křičet? Zlobit se? Poddat se? Mít strach? Vybrala jsem si něco mezi obranou a podlehnutím. Dvě sporné věci. Jako by mi na jedné straně hlava vynechala a nedovolila mi uvědomit si, co se vlastně děje a na druhé straně si byla vědoma toho, co dělá, ale nedokázala se tomu víc bránit. Díval se na mě s minulostí a nerozhodnou přítomností v očích. Nevěděla jsem co říct, a tak jsem si jen prohlížela jeho tvář.

- - -
 


Konec cesty

11. února 2017 v 15:57 |  Téma týdne
Zrovna včera jsem měla takové uvědomění, o kterém bych se mohla rozpovídat trochu v tomto tématu. Jednoduše se mi to spolu spojilo.

Bylo ráno. Ležela jsem zrovna v posteli a četla si knihu, když jsem se najednou zamyslela a hlavou mi proběhla myšlenka. Vzbudila ve mně docela zaleknutí, protože byla velmi silná.

Uvědomění toho, že vlastně jsme, začíná někde ve třetím, možná spíše ve čtvrtém roce našeho života. To, co bylo předtím, si nepamatujeme a dokážeme bez toho žít, i když by nás to možná zajímalo.

Nastává tedy otázka. Přijde toto smířlivé uvědomění i v moment, kdy náš život bude mít skončit? Bude to také tak jednoduché? Ztratit vědomí o tom, že jsme umřeli stejně jako moment, kdy jsme se narodili?

Co vlastně bude PO životě? Jaké to bude nebýt? … Asi se ptám na otázky, na které doposud nebyly nalezeny odpovědi (a pokud byly, tak jsou asi čistě hypotetické, protože čím by byly podloženy?).

Obvykle se to snažím objasnit tím, že je to přirozená věc. Každého to čeká, ale vlastně nikdo neví, co přijde až naposledy vydechne. Bolest? Poslední vzpomínka? Promítnutí všech momentů? Bílé světlo na konci tunelu?

Jediné, co víme, je to, že na konci naší cesty, čeká každého to stejné. Někdo se toho přímo panicky bojí a já se přikláním, poněvadž pokud se nad tím opravdu zamyslíte a uvědomíte si podstatu svého bytí, tak přijdete na to, že je velmi jednoduché zapomenout a opomíjet. Co právě teď děláte? Žijete? Nebo přežíváte?

Podívejte se sami na sebe a buďte k sobě upřímní. Udělali jste někdy něco, co vás naplnilo? Ano? A jak často to děláte? Pokud to bylo poprvé, tak z toho nedělejte naposledy. Jste schopní. Udělejte to znovu. Třeba jinak, ale ten pocit bude ještě lepší a budete se snažit si ho opakovat co nejčastěji. Potom budete žít. A na konci si budete moci říct, že plnohodnotně.


- - -

Vzpomínková časová krabice

28. ledna 2017 v 15:31 |  Articles
Už to je nějaká doba od toho, co jsem si prošla rozchodem pro mě tím nejhorším, jaký jsem dosud zažila. Byl to pro mě plnohodnotný vztah. Jak se zdá, ještě ty pocity okolo toho tak úplně nevyšuměly. Jako bych všechno, co se týká vztahů a citů, zavřela někam do krabice. Otevírala jsem ji jen proto, že jsem chtěla přijít na nezodpovězené otázky. Teď už ji otevírám proto, že chci vytáhnout všechno to, čím jsem byla ještě před tím, než se všechno změnilo. Chci začít od začátku. Vysypat tu hloupou krabici a zapomenout, že byla vůbec kdy naplněná něčím takovým.

Je to pro mě hodně těžké, když chci najít sama sebe, a přitom mít ráda nejen sebe, ale ještě někoho dalšího. Znám se s ním už zhruba půl roku a ještě jsem nepřišla na to, jak k němu přilnout. Připadám si jako někdo jiný. Po téhle stránce prázdný. Jsem poznamenaná a teď se už nedokážu vrátit zpět. Nehledě na to, že on ještě takhle s nikým nechodil a nemá v tom žádné zkušenosti. Nikdy necítil, neprožil něco podobného a já nevím, jestli dokážu být tím prvním s kým by tohle všechno prožíval poprvé. Protože on to bude brát jinak a já také. Přiznávám, že bych neměla srovnávat, ale přirozené vlastnosti se těžko ubráním. A nemůžu si odpustit fakt, že takhle jsem začínala "vztah" před několika lety. Neměla bych nic uspěchat a měla bych být víc tolerantní. Jenže když vidím, jak se drží zpátky a ani to nevypadá, že by po mě byl schopný vyjet, tak mě to trochu zbavuje napětí, vášně a adrenalinu mezi námi. Říkám si, jestli po mě vůbec touží. Nechci se ho ptát, jako nějaká nedočkavka. Je pro mě jen už momentálně trochu málo, vodit se jen za ruku a líbat se bez nějakéhokoli náznaku intimity po dvou měsících, pokud se má jednat o vážný vztah. Musím brát, ale v potaz, že pro něj to je něco jiného. Zkrátka se to ve mně všechno pere a nevím, pro co se rozhodnout. Projevil o mě zájem zrovna v momentě, kdy jsem vypadala byla jsem jako největší troska ever. Měla jsem jiné plány sama se sebou. Chtěla jsem se postavit na vlastní nohy bez jakékoli pomoci. Najít zase sama sebe a věnovat se sobě. Až by přišel ten správný čas, tak bych se otevřela i dalším možnostem, ale tohle bylo naprosto mimo můj plán. Ne, že by mě to mrzelo, ale je to pro mě daleko těžší. Bojím se, že když se z toho všechno vzpamatuji, tak se na všechno budu dívat jinak a třeba i na něj. Že to třeba bude znamenat i to, že o to přestanu stát. Už dlouhou dobu se snažím žít tak, že eliminuji všemožná rizika, abych někomu nebo sobě neublížila. A do tohohle jsem vpadla absolutně bez rozmýšlení. Takže v tomhle případě jsem jako časovaná bomba. Nevím, kdy se spustím a jaké budou následky.

- - -

Chvilka zamyšlení v jednu ráno

18. prosince 2016 v 1:11 |  Articles
Poslední dobou se věci odehrávají tak nějak z nenadání. Ale s odstupem času mi to umožnilo si uvědomit pár věcí. Když jsme se rozešli s mým prvním přítelem. Věděla jsem, co v tom vztahu chybí, a proto se to mezi námi rozpadlo. Chtělo to pár měsíců, než jsme zjistili, že dokážeme být přáteli. Jenže až teď jsem pochopila, jak moc těžké to hlavně pro něj muselo být. Po něm jsem byla s jiným a myslela jsem si, že to je ten pravý. Byla jsem tak zamilovaná, že jsem určité a vlastně podstatně důležité věci pomíjela a zavírala nad nimi oči, což například mí přátelé nechápali. Teď to vlastně taky nechápu. Často jsem brečela, něco si vyčítala, neustále se něčeho bála a nedokázala si představit život bez něj. Žila jsem v jakési bublině. Až tvrdý dopad mě z ní dostal. Teď si ale uvědomuji, že jsem tohle musela prožít, právě proto, abych pochopila mého prvního přítele, a abych poznala někoho, pro koho je osoba, se kterou chce být, prioritou. Je to nepříjemné, ale tímto jsem se stala součástí celého vývoje.

Poznala jsem i lidi, se kterými se cítím opravdu dobře. Jsou milí, nápomocní a upřímní. Mezi nimi jsem poznala i mého nynějšího přítele. Cítím ale, že ještě potřebuji nějaký čas. Ještě v sobě nemám všechno zhojené. Pořád se cítím zraněná, nesvá a neúplná. Nejsem to čistě přirozená já a já teď nevím, jakou část nebo co ze mě má vlastně rád. Nechci hlavně nic uspěchat a ani ho nijak ranit nebo zklamat tím, kým jsem.

A co se mi neustále honí hlavou? Věci, které nedokážu pochopit. Které neustále bolí a krvácejí, kdykoli se na ně vzpomenu. Ne proto, že bych cítila pořád to samé, ale ta doba udělala své.

Někdo nemusí absolutně chápat, jak se ve svých citech můžu neustále takhle babrat, ale jsem zkrátka taková. O všem až moc přemýšlím. Někdo zase vůbec. Znám takové, kteří žijí, jako by city neměli. Nedotýká se jich kritika a ohleduplnost je jim cizí. Je mi z některých lidí smutno. Ale možná jen proto, že jsem je poznala.

Přirozeně se to ve mně všechno pere, a přitom je mi čerstvých 20. Člověk by řekl, že v tomhle věku bude už trochu vyrovnaný. Mmm. Možná tak jen navenek vypadám. Ale jinak mám strach, že se slepě motám v kruhu. Mám chuť někam utéct. Zapomenout na to, že nějaká škola, nějaká pravidla a nějaké myšlenkové hranice existují a prostě zmizet. Je to ode mě asi sobecké, ale nejspíš mi není dáno setrvávat na jednom místě dlouho. Jsem střelec a přesně tohle střelci jsou. Přelétaví. Nestálí. Svobodní. Volnomyšlenkáři. Něco ve mně z toho bude. Nechápu, jak někdo může mít rád někoho jako jsem já. Chce se mi brečet z toho, kolik věcí už takhle nedokážu pochopit.

Proč mě má někdo rád? Proč nemůžu být míň empatická a víc flegmatická? Proč jsem musela poznat bezcitné lidi?
Dnes tyhle otázky života asi opravdu nerozlousknu, ale třeba časem se zase dostaví nějaké to deja vu.

- - -

Srdce z kovu

27. listopadu 2016 v 18:07 |  Téma týdne
Někteří lidé asi postrádají city. Já jsem hodně empaticky založená a opravdu mě ubíjí, když ostatním absolutně nezáleží na druhých. Někdy v září jsem se sama přesvědčila o téhle vlastnosti. Z mého nyní už expřítele se vyklubal pěkný hajzl ne, slušněji to říct nejde. Snažil se mi vnutit dojem, že já jsem vlastně ten, kdo v tom vztahu trpí, a zkráceně řečeno, že pro mě není dost dobrý (takové ty řeči, tahám se s jinou, ale chci, aby sis myslela, že to tak není). Rozmazávat to asi nemá smysl, protože tohle se totiž pochopit nedá. Snažila jsem se, ale naprosto nechápu, proč ten člověk měl potřebu mi lhát. Možná mi nechtěl ublížit, ale s tím měl dělat něco dřív, než jsem objevila na internetu rozvěšené fotky, jak se s ní líbá, dala je tam samozřejmě ona. Neznám ji tak dobře, ale určité zkušenosti jsem s ní už měla. Víc vygumovanou holku, která myslí jenom rozkrokem jsem ještě nepotkala. Ale asi právě tu dvacetiprocentní potřeboval. Čímž mířím k tomu, že se k sobě vlastně dokonale hodí. On hajzl a ona, myslím, že jsem se vyjádřila jasně.

Tohle jsem si opravdu nezasloužila.

Pořád se mi zdál chladný a neotevřený, postupem času i vzdálený a já jsem si to dávala za vinu. Naprosto neprávem. Snesla bych mu modré z nebe, dala jsem mu ze sebe naprosto všechno a on na to jednoduše plivnul a dupnul. Tohle nebyl jeden z těch rozchodů, který končí dobrým přátelským vztahem (jestli se to tak dá říct). Chtěl nás udržet na přátelské rovině, ale to byla hodně naivní představa. Nedokážu se na něj podívat a ani s ním mluvit. Zhnusil se mi. Všechno, co jsem s ním prožila, ztratilo smysl. Nejradši bych si na něm vykřičela hlasivky a facka by ho neminula. Jenže už je trochu pozdě držet v sobě tu zášť. Tak jsem udělala aspoň jedno řešení. Zablokovala jsem ho všude, kde se dalo a doufám, že ho nikdy nebo aspoň dost dlouho nepotkám.

Vzhledem k tomu, že jsem zrovna v tom období začala chodit na vysokou, tak mi pokazil i začátek školy. Nedokázala jsem se pořádně soustředit, takže jsem zkazila, co se dalo. To mu zazlívám asi nejvíc.

Na druhou stranu to jednu výhodu mělo. Poznala jsem lepšího člověka. Takového, který se mě snaží rozesmát, když jsem smutná ne, že se mnou přestane mluvit a má zkaženou náladu taky, dává najevo, že o mě má zájem ne, že se ode mě odtrhne a nevšímá si mě a poslouchá mě ne, že kouká jinam a myslí na někoho jiného.

Tohle je to, co mi chybělo, co jsem potřebovala. Po čem moje vnitřní já zoufale volalo. Život je ale asi plný hledání něčeho lepšího. Právě proto, se nejspíš dějí takové věci. Pro někoho přirozené, pro někoho nepochopitelné.

Jedno ponaučení z toho ale vyplynulo. Nikdy se nenechat hnát do kouta, mít oči otevřené a žít život s nadhledem. Všechno nemůže být tak vážné. Jsme tu přece, abychom si ten život užili, prožili ho, ne ho přežili. Někdo by mohl oponovat, ale to je zase k jinému tématu.

- - -

Náhody neexistují

11. srpna 2016 v 21:07 |  Téma týdne
Tohle téma bych chtěla rozebrat z více úhlů, protože zrovna nedávno jsem dočetla jednu knížku, která se mi k tomuto tématu docela dobře hodí a její konec mě krásně zahřál u srdce.

Nejprve asi rovnou k té knize, která nese název Možná v jiném životě, a jejíž autorkou je Taylor Jenkins Reidová. Příběh se po pozvolném začátku rozdělí na dva různé paralelní světy. Co by se stalo, kdy… Čekala jsem, že konec bude mít nějakou konečnou verzi, ve které se dozvím, pro jakou se hlavní hrdinka nakonec rozhodla, ale zjistila jsem, že ve výsledku to bylo vlastně úplně jedno.

Neprozradím asi nic zásadního, když řeknu, že v jedné části se tam píše o mnohovesmírech.

Teď budu citovat: "To znamená, že když si hodíte mincí, padne panna i orel. Každou vteřinou každého dne se svět dál a dál štěpí na nekonečné množství paralelních světů, kde všechno, co se může stát, se děje. Existují miliony, biliony nebo biliardy různých verzí nás samých, které prožívají důsledky našich rozhodnutí."

Poslední část tohoto vysvětlení mě naprosto dostala: "Vím, že možná existují světy, ve kterých jsem se rozhodl jinak, a to mě přivedlo někam jinam, k někomu jinému. A mě bolí srdce pro každou verzi sebe sama, která neskončila s tebou."

A nyní tedy k tomu, proč jsem o tom mluvila. Všechno, co uděláme nebo pro co se rozhodneme, má v budoucnosti určitý důvod. Kdybychom i jednu jedinou věc udělali jinak, tak se naše budoucnost bude ubírat jiným směrem.

Můj příběh? Tady. Začátkem června minulého roku jsem se seznámila s mým nynějším přítelem. Tehdy jsme si doopravdy padli do oka a začali jsme si často psát. Postupem času jsem zjistila, že ve mě jeho přítomnost něco změnila. Cítila jsem, že o něj nechci přijít. Někdy na podzim minulého roku, když jsem se sblížila s mým dobrým kamarádem X, a učinila jsem první rozhodnutí. Bylo mi s X opravdu příjemně, ale věděla jsem, že když se teď rozhodnu pro něj, tak přítele odstavím na druhou kolej a nikdy s ním nebudu. Přišel ten okamžik. Vypadalo to, že mě chce X políbit. Byl ode mě vzdálený tak, že se špičky našich nosů téměř dotýkaly a cítila jsem jeho dech na rtech. Nehnula jsem ani brvou. Jen mi hlavou běželo: "Nedělej to. Nedělej to. Prosím." Nevím, jestli to byla prosba mého srdce vůči němu, nebo můj vnitřní hlas, který mi napovídal, abych poslechla srdce a rozhodla se správně. Jsem ráda, že jsem v ten moment ani nedýchala, protože kdybych jen nepatrně naznačila, že se může přiblížit, dnes bych tu neseděla a nepsala tenhle článek.

Samozřejmě, jako v té knize, existuje ještě druhá možnost, jiný vesmír, v němž jsem X dala tu možnost mě políbit. Jenomže to, jestli bych byla stejně šťastná, jako jsem teď, bych zjistila jen tehdy, když bych to skutečně udělala.

Není tedy úplně náhoda to, že jsme se s přítelem dali dohromady. Souvisí to i s rozhodnutími, která jsme učinili.

A poslední taková třešnička na dortu? Potkali jsme se už dávno před tím, než jsme se poznali ne, nebylo to v minulém životě. Ještě když byl se svou bývalou přítelkyní, tak ji přijel překvapit k nám do vesnice. Vím, že jsem s ním tehdy jela autobusem, ale nechtěla jsem si ho nějak zvídavě prohlížet, protože vezl růže a já jsem si říkala, že ta dívka musí být nejšťastnější pod sluncem, a nezaslouží si, abych jí okukovala přítele. Viděla jsem jen to, co jsem v daný okamžik vidět měla. A jeho myšlenka, když viděl on mě? (moc dobře si ten okamžik pamatoval). Líbila jsem se mu, ale neznal moje jméno a ani nevěděl, jestli jsem od tam. Řekl si: "Škoda, že tuhle asi znovu nepotkám." Prý se po mě zkusil podívat, ale neměl šanci mě najít. A k tomuhle se vlastně skvěle nabízí jeden citát, který má vytetovaný na levé paži.

"Prosím vás co nejsnažněji, mějte trpělivost s nezodpovězenými otázkami ve svém srdci a pokuste se je milovat jako zamčené pokoje a jako knihy napsané neznámým jazykem. Nehledejte odpovědi, které nemůžete dostat, protože byste s nimi nedokázali žít. Prožívání je hlavní, žijte tedy se svými otázkami a možná se postupně, aniž byste si toho všimli, jednoho vzdáleného dne dožijete odpovědi." - Rainer Marie Rilke

Stali jsme se tedy součástí náhody nebo osudu?

- - -

Proč se bojím?

19. června 2016 v 20:39 |  Articles
Kde se ve mně bere ta nejistota? Vytváří ho asi prostředí kolem mě a vlastně možná i trochu on. Na internetu je spousta návodů a tipů, jak poznat jestli je do vás opravdu zamilovaný, ale já jim nějak nerozumím. Je to něco jako horoskop na seznamu na každý den. Ne příliš konkrétní. Jde spíš o to, jak se s tím člověkem cítím, ne? Když jsem s ním, tak je mi dobře. Ale jako by měl nějakou zvláštní imaginární rezervu, kde si nechává ještě prostor pro to, kdybych ho náhodou zranila. Asi mi nevěří a já netuším proč nebo z jakého důvodu. Já sama beru city dost vážně a snažím se v nich být upřímná, mluvit o nich. Vím, jak je to pro vztah důležité.

Jednou jsem se v těch citech nemohla vyznat a vlastně jsem vůbec nevěděla, na čem jsem. Nepřála jsem si nic víc, než aby mi buď dal pokoj a zmizel z mého života, nebo aby se sebral a řekl mi, že si mě vybral. Nakonec si mě trochu váhavě vybral. A právě tohle váhání mě dokáže pořádně rozhodit. Ten pocit nejistoty a vlastně úplný mišmaš ve vaší hlavě. Neustále se ptáte na otázky, na které si nedokážete odpovědět, a pokud ano, tak samozřejmě po svém a tím nejhorším možným způsobem. A little bit sebetrýznivé, ale pokud se vám nedaří, tak se na sebe všechno nabaluje a samozřejmě se přikláníte k těm nejčernějším a možná až paranoidním scénářům.

Vzplanula ve mně otázka, jestli jsme se vůbec měli dát dohromady. Nic se neděje jen tak, ale já bych moc chtěla věřit tomu, že tohle je to pravé a nebude to mít žádný smutný závěr. Zrovna včera dávali Pretty Woman, což jsem viděla poprvé v životě, a i když to bylo sladké jako med a skoro až pohádkové, líbilo se mi to. Vidět lásku je vždycky krásné, ale prožívat ji ještě lepší.

Ale to jsem docela odbočila od toho, o čem jsem vlastně chtěla mluvit. Proč, nebo spíš čeho, se bojím. Vím, že mi řekl, že mě miluje, ale já si asi neustále potřebuji něco dokazovat. Proč si se mnou nepíše už tak často jako před tím? Dřív mi odepisoval skoro hned a teď jakoby ztratil zájem. Když jsem náhodou zahlédla, že se mu líbí nějaká fotka na fb, byla to mamka jeho bývalé přítelkyně. Docela mě to zklamalo. Chápu, že její rodiče si s ním nic neudělali, ale přijde mi ten zájem zvláštní. Co, když pořád někde v hlouby duše nepřiznaně doufá? paranoidní nebo rozumná otázka? Nejhorší na tom je, že i kdybych mu řekla, ať si za ní jde, ať si ji najde a žije si s ní spokojeně až na věky, ve skutečnosti bych to nikdy nemyslela vážně. Miluju ho a chybí mi ta jeho otevřenost a blízkost, která mezi námi byla, ale asi se odsunula někam stranou. Navíc ještě, když se vidíme tak málo.

- - -

Spokojený život?

2. června 2016 v 14:01 |  Téma týdne
To asi ne. Jasně. Někdo může být šťastný a spokojený většinu svého života, ale nikdy to není v kuse. To by snad ani nebylo možné. Nebo, doposud jsem se s žádným takovým člověkem nesetkala. Ale přejdu k asi trochu subjektivnějšímu pohledu.

Už jednou jsem psala o spokojených pocitech, které jsem momentálně prožívala. Byla jsem opravdu šťastná a nic by mě nerozhodilo. Ovšem jsem si uvědomovala, jak křehký moment štěstí mi třímá v rukou a jak je snadné ho upustit. Aktuálně v mých rukou leží pouze drobný pozůstatek. Ne, že bych se utápěla v depresích, ale že bych byla nejštastnějším člověkem na světě a rozkvétalo všechno kolem čeho bych prošla, to se říct nedá. Mám hodnou rodinu, jsem zdravá, udělala jsem maturitu, dostala jsem se na vysokou = mám nějakou budoucnost, jsem zamilovaná. To je poměrně dost věcí k tomu, abych byla šťastná a spokojená, ne?

Tak, proč je tu vždycky nějaký zádrhel? Nějaká maličkost. Něco.

Možná to bude právě tím, jaká jsem. Z většiny věcí mám strach. Všechno si raději plánuji, protože bych byla nerada nepříjemně překvapená. Jsem žárlivá. A jsem hodně, ale opravdu hodně, emotivní. Dokáže mě rozhodit i úplná maličkost, sice se to snažím nedávat najevo, ale musím se s tím svěřit, alespoň jednomu člověku. Jsou samozřejmě věci, které si držím v sobě a nemluvím o nich. U těch jsem se rozhodla, že jim dám prostor tady. Počítám s tím, že tu jsem tak trochu v anonymitě a nikdo z mého okolí nebude pátrat po něčem takovém, jako je můj blog.

Co mi chybí ke spokojenosti? Chtěla bych míň žárlit, abych mohla lépe snést minulost bývalou přítelkyni mého přítele. Nese si z toho vztahu většinu vzpomínek a kolik nějakých obav. Samozřejmě není jediný, kdo má určité obavy. On má strach, že ho nechám (cítím z jeho chování jakousi zábranu k tomu, aby se mi opravdu otevřel, je tam nějaká rezerva, ve které momentálně podle mě setrvává) a já zase, že mě nemiluje a neuvědomuje si to.

Jsou to vesměs určité strachy a pochyby, které nám stojí v cestě k naší spokojenosti. Pokud se je naučíme, tolerovat, respektovat, nebo je zdolávat a odstraňovat, můžeme pokračovat, abychom mohli dělat znovu to samé. Dělá to náš život zkrátka zajímavější a ne nudný. Právě kvůli takovým situacím si uvědomuji, že žiju. Opravdu, něco cítím.

S tímhle mým problémem se musím holt vyrovnat, protože nemám možnost ho změnit nebo smazat. Cihlou po hlavě by to nemuselo stačit. Můžu se pokusit být lepší, jestliže o to bude stát.

- - -