Duben 2015

Nezastavující se kolotoč

18. dubna 2015 v 11:46 Articles
Potřebovala bych si umět nafouknout den. Když jsem byla mladší, vždycky jsem se na takové lidi (lidi, kteří věčně něco nestíhají) dívala nevěřícně a říkala si, proč? Vždyť den je tak dlouhý a nemají, co dělat. Do té doby se projevovala ještě moje nevědomost. Rychle a vlastně neznámo kdy, jsem do tohohle kolotoče spadla také. Najednou všechno běží jako na linkovém pásu, který se nezastavuje a nezpomaluje a nepouští nás ven. Nesměle to všechno pokračuje bez nějaké možné, blížící se přestávky. Nesmíte si odskočit a nesmíte si chvílemi ani nic dopřát, pokud chcete, aby všechno, co děláte, bylo perfektní.

Dřív jsem nechápala, proč si lidé píší diáře a organizují si každou hodinu nebo minutu. Teď, když jsem v tom s nimi, směle cupitám v jejich šlépějích. Zatím jsem nedospěla do takového stádia, abych si pořídila deník a plánovala si i to, kdy půjdu na záchod, ale mám takový pocit, že se k tomu poměrně rychle blížím.

Jsem ve třetím ročníku na střední škole a zdá se mi, že toho mám nad hlavu už teď. Co bych dělala, kdybych šla na vysokou? Znamenalo by to žádný život a žádný prostor pro sebe? Mám svoje pomalé tempo a nerada na něco spěchám, což znamená, že když mám pracovat rychle, stresuje mě to, jsem nesoustředěná a pod tlakem.
Vysloveně nesnáším tuhle uspěchanou dobu! Proč se všechno hrne tak neskutečnou rychlostí kupředu? Kam se všichni tak ženou? Vždyť takhle to přece nemůže fungovat věčně..
Čím dál víc začínám registrovat, kolik lidí začíná chodit k terapeutům, kolik bere léky na uklidnění, kolik z nich si chodí do lékárny pro nějaké čaje posilující mysl nebo kolik jich začalo pít kafe, méně jist a začali přicházet o vlastní potěšení a vlastně v jádru o vnitřní život.
Vím, že jsem ještě mladá a mám na takový shon čas, ale nemůžu vyrůstat ve vlastním světě, když nebudu stíhat ten okolní, ten, pro který tu jsem.
Už kdysi dávno totiž někdo ztratil pojem o tom, proč tu vlastně jsme. Ne všechno kolem nás, veškerý vývoj technologií a ostatních vymožeností, je pro nás dobrý. Zpříjemňuje nám sice život, ale bere nám duše. Lidé raději sedí za počítačem, než aby šli za zábavou někam ven, raději hledí do mobilů a s někým si dopisují, než aby se s někým osobně setkali.

Jsem TA, která se cítí udupaná společností, pravidly a zákony, ale nemůžu nic říct. Cítím se tak jen já?

- - -

V mysli ostatních

12. dubna 2015 v 16:00 Articles
Jsem hodně přemýšlivá a každou věc se snažím, zanalyzovat tak, aby nikomu neublížila, nikoho neponížila a zkrátka, aby vyhovovala všem. Jenže, jak to udělat, když jsme každý jiný. Je to tu pro mě těžké. Mám kolem sebe spoustu lidí a s tím také spoustu různých povah a názorů. Ale abych nepovídala pořád tak obecně, tak se to pokusím trochu přiblížit.

Máme ve třídě, takovou dívku, se kterou se všichni v pohodě baví, rozumí si s ní a zkrátka to není ten typ odpadlíka, který by se musel nějak angažovat, aby ho ostatní přijali mezi sebe. Zpočátku jsem si s ní rozuměla a vypadalo to, že jsme si hodně podobné, ale časem se ukázalo, jak moc jsme odlišné. V poslední době se mi zdá, tak trochu povrchní, otupělá vůči citům druhých a pohrdavá vůči mně. Nechci ji tu hanit, ale ona je právě takový příklad toho, že zrovna u ní nevím proč mi záleží na tom, co si o mě myslí. Dává mi většinou dost okatě najevo, že cokoli, co řeknu, je hloupé, stupidní nebo absolutně nevhodné. A tím způsobem se na mě taky dívá. Psychicky mě to ponižuje (ale možná jen proto, že si toho všímám a že si to připouštím)

Nepřipadá mi, že bych řekla něco špatně nebo nevhodně, ovšem jak záhy na sobě ucítím její pohled, tak začnu přemílat všechno, co jsem řekla a co jí na tom mohlo přijít tak absurdního.

A ještě něco ke mně.. Jsem takový asi tišší typ, protože když něco řeknu, tak to třeba nikdo ani nepostřehne, ale jakmile to samé řekne někdo jiný, výraznější, autoritativnější a s respektem, tak se všichni začnou vyjadřovat a spřádat na to diskuze.

Je to se mnou asi trochu složitější. V hlavě mám takovou, říkejme tomu "analytickou místnost", ve které všechno probírám, přemílám a opakovaně se sama sebe ptám na různé otázky a snažím se najít východiska nebo nějaká řešení, kterými bych všem těm problémům zvenčí mohla zabránit.

Zajímalo by mě, jestli je takových lidí jako já víc. Jestli taky někdo hodně rozmýšlí nad tím, co řekne, a záleží mu na tom, co si o něm myslí ostatní a jestli se s tím snaží nějak bojovat (nevšímat si toho) nebo si nechává dál ubližovat.

- - -

Nový začátek

5. dubna 2015 v 10:06 Articles
Tak jsem si řekla, že začnu znovu.

(Můj předešlý blog se mi zdál už trochu dětinský a měl trochu zvláštní historii, která nesla sice bohaté, avšak ne příliš úsměvné, vzpomínky, ale řekla jsem si, že co bylo, bylo a chci tenhle rok, začít s něčím novým.)

Delší dobu mi trvalo, než jsem v sobě zase našla chuť psát. Měla jsem těžká období, přes která jsem se musela přenést a nechtěla jsem, aby se to nějak prolínalo do mých článků. Navštívil mě takový psací útlum, který přetrvával myslím už dost dlouho.

Posledních pár dnů mám potřebu si trochu vylít srdíčko s jednou větší záležitostí, která není myslím nikomu cizí. kecy, drby, klepy, pomluvy atd. Jasně, každému občas něco uletí, plácne nějakou hloupost, nebo někoho jen z hecu pomluví. Ale proč to dělat záměrně? Proč bychom tím měli někomu ubližovat? Pomsta? (co si tím chce člověk dokázat?!) Proč má někdo potřebu vymýšlet si věci, které nejsou pravda a všem je prezentovat? Je to jen ukázka toho, jak je sám se sebou nespokojený a celkově ve svém životě nešťastný?
Jsem celkem smutná z toho, jakým způsobem se naše společnost vyvíjí, ale na tom už asi nic nezměním. Jen nechápu ty jedince, kteří se v tom vyžívají a mají z toho potěšení. Nemám na mysli teď bulvár, což je kapitola sama pro sebe ale obyčejné lidi, kteří si o sobě myslí, že jsou něco víc a mají potřebu ty okolo sebe shazovat. Opravdu jsem si myslela, že tohle existuje jen v pubertálních filmech, které nemají vcelku žádný realistický podtext. Asi jsem se spletla.

Takový člověk si nejprve omotá všechny kolem prstu, poté jim našeptává hlouposti a následně dosáhne toho, čeho chtěl. Pošpinit, zahanbit nebo zkrátka zničit oběť. V těchto situacích je těžké se hájit. Zvlášť, když je obětí někdo, kdo nemá v povaze oplácet stejnou mincí, nebo špinit svým názorem (i když třeba pravdivým) iniciátora.

A z druhého pohledu.. Jsou asi věci, o kterých se někteří stydí mluvit, tak si je přetváří k obrazu svému (k takovému, kterým mohou uspokojit nenasytné uši svého okolí).

A poslední část mé výlevy zakončím asi tím nejlepším, a tedy házením viny na ostatní. Nesmyslné, nepochopitelné, neakceptovatelné. Co více dodat..

Omlouvám se za moje chvilkové rozhořčení, ale potřebovala jsem tuhle záležitost trochu vyventilovat.

- - -