Květen 2015

„Bolest si vyžaduje procítění.“

23. května 2015 v 18:02 Articles
Nevím co se to se mnou děje. Omluvte prosím tento článek, protože to budou jen mé smutné výlevy. Nevím, jestli na mě padla deprese z toho počasí, nebo si prostě někdo tam nahoře řekl, že štěstí a radosti už bylo dost, tak by to chtělo opepřit.

Nejhorší na pocitu štěstí je to, že je prchavý. Ne vždy Vám všechno vychází přesně podle Vašich představ a jsou chvíle, ve kterých sami sebe kritizujete za každou věc, kterou podle Vás uděláte špatně, a to vede k tomu, že do toho spadáte čím dál hlouběji. Asi bych to přirovnala k bažině. Čím více se z ní snažíte vymanit, tím více se do ní ponořujete, jestli mi rozumíte.

Venku pláče obloha a já brečím doma. Ani pořádně nevím proč. Samo to tak nějak vyplouvá na povrch a nedá se to zastavit. Včera jsem se příteli rozbrečela v náručí a nebyla jsem mu schopná říct, co se děje. Chudák z toho byl opravdu vyděšený. Zdá se mi jako bych byla citlivější a zranitelnější než obvykle.
Normálně, když se na mě podíváte, řeknete si, že jsem namyšlená nebo hodně sebevědomá holka, která je živel. Jenže ve skutečnosti, když mě poznáváte, tak jste udiveni tím, jak jste se mýlili a nemůžete tomu uvěřit. Nejsem holka, která svádí kluky, miluje diskotéky, chodí se zdviženým nosem a opovrhuje maličkostmi. Naopak jsem romantická duše, která chce milovat a doufá, že svět pro ni bude lepší, když mu ze sebe bude dávat to nejlepší. Hrdinsky si to nejhorší a nejtěžší nechávám pro sebe a potom vznikají taková období jako právě toto, kdy na mě všechno dopadne a těžko se mi zvedá z kolen, na která jsem dopadla.

Představte si nějaké bojácné zvíře, které nemůže mluvit, ale jen utíká nebo se schovává před nebezpečím a jeho strach vidíte v jeho očích. Tak se přesně v poslední době chovám. Přála bych si, aby se ve mně konečně někdo vyznal, potřebovala bych asi poradit sama se sebou. V jednu chvíli jsem cílevědomá a snažím se jít za nějakým, dosud nestanoveným cílem, ale v druhé chvíli jsem někdo, kdo pohlédne do budoucnosti a řekne si, jak to tu má vlastně přežít.

Dříve v mých očích byla zamilovanost, radost a žádná těžkost, ale pak se ve mně něco zlomilo a stal se ze mě někdo jiný. Asi mi zkamenělo srdce nebo se zvláštně obrnilo, vůči veškerým věnovaným i vysílaným citům a jako by přestalo bít. Řeklo si, že už jsem s ním skoro pět měsíců, a když s ním budu ještě déle, bude ta bolest potom mnohem větší. Žádná nepřijde, ale co když.. ?

Je smutné, že se někdo jako já tak bojí světa nebo spíše lidí.

- - -

Autoškola

8. května 2015 v 11:01 Articles
Jedna z dalších maličkostí, která mě měsíc cepovala, abych se na silnici chovala tak, jak mám, a která mi v den závěrečných jízd a testů způsobila malou žaludeční nervózu. Ale stálo to za to!
Jsou samozřejmě případy, že se to někomu nemusí povést hned na poprvé (a toho jsem se bála asi nejvíc), ale nakonec jsem všechno úspěšně zvládla.

A jak to začíná? Nejdříve jsem si obhlídla situaci a vyvodila si z toho nějaký závěr jako, která z toho nepřeberného množství autoškol pro mě bude ta nejlepší. Spolužáky a vůbec mojí věkovou kategorií bylo tohle téma hojně diskutované, takže jsem si mohla udělat obrázek poměrně rychle. Můj taťka má naštěstí pár známých i v těchto vodách, takže pro mě nebylo tak těžké poprvé se spojit a vyřídit formální záležitosti jako přihlášku a podobně.Nadále probíhalo všechno plynule, v pořádku, na domluvě. Líbilo se mi na mém učiteli, že stačilo zavolat, jestli by nešlo to nebo ono, jestli bych si mohla procvičit ještě to a to a zkrátka, že byl mobilní, komunikativní a příjemný (uznejme, že je lepší, když na vás nikdo nekřičí a všechno se snaží v klidu vysvětlit i třeba desetkrát).

Ještě dva dny před závěrečnými zkouškami mi chyběly asi 2 hodiny jízd, takže jsme se domluvili a odjezdili je. Jenže pořád jsem se cítila taková nesvá v parkování, tak jsem mu ještě večer zavolala, jestli bych nemohla ještě ten den před zkouškami si jít zkusit parkovat. "Není problém, jasně!" byla jeho odpověď, což mě jen utvrdilo v tom, že byl i vstřícný.
V den D jsme tedy nejprve udělali testy a měla jsem jen jednu otázku špatně, takže jsem prospěla. Následovalo nějaké vyřizování papírů a ostatních záležitostí, takže jsem si mohla zajít na svačinu a potom dojít k autoškole. Tam se nejprve odjezdili motorky a potom se jezdilo autem s komisařem.

Stala se mi taková menší příhoda zrovna při parkování. Strašně se mi začala klepat noha na spojce a nešla zastavit. Tréma se mnou trochu cloumala, takže jsem si musela vyřadit a vydechnout. Komisař s učitelem mi řekli, abych si klidně vyskočila ven z auta, klidně si ho i obskákala, nadechla se čerstvého vzduchu a protáhla se. Trochu jsem se ostýchala, ale nakonec jsem teda vylezla, poskočila si u dveří, dvakrát se zhluboka nadechla a zasedla zpět. Probíhalo celkem dobře a i ve vtipném duchu, ale jak řekl můj učitel, komisař je sice fajn, ale je spravedlivý. A tak to i bylo. Když jsem se měla vystřídat s klukem, který to dělal taky, tak jsem byla už ráda, že to mám za sebou a jenom jsem se spokojeně vezla. Podepsala jsem papír, na kterém bylo, že jsem prospěla a zase mě zaplavil ten pocit štěstí.

Byla to opravdu velmi dobrá zkušenost, která mi toho spoustu dala a posunula mě zase někam dál. Poznala jsem díku tomu zase nějaké nové lidi, kterým budu vděčná za to, že teď budu moci řídit a také lidi, kteří mě v tom podporovali a přáli mi hodně štěstí.

Ještě tedy na závěr pro ty, kteří by chtěli také začít s autoškolou, tak můžu doporučit Autoškolu Vágner.
(PS: Nevím, jestli jsou webové stránky aktuální, já platila za skupinu "B" 8.900,- + 700,- úřadu za závěrečné testy a jízdy.

- - -

Nemožná dívka

3. května 2015 v 19:35 Téma týdne
Chytla jsem se tohoto tématu, protože jediné, co mě napadalo, bylo, že budu povídat opět o sobě. Respektive o tom, čím jsem tak nemožná, nezměnitelná a nepoučitelná.

Za to, v čem jsem nemožná, zase tak moc nemůžu. Vyžadují to ode mě okolnosti. Škola, rodina, přítel, kamarádi a v poslední řadě moje zájmy, jako například právě tento blog, nebo můj zanedbaný, ručně psaný deník anebo moje skomírající touha zdokonalování se v malování. Tak moc ze sebe osekávám všechny krásné maličkosti, které mě naplňují, že ze mě zůstává jen holá schránka, která chodí do školy, učí se, je věčně zavřená v pokoji a v mezičase se pozastaví nad facebookem. Pokud mě něco z tohoto kolotoče vytrhne, tak je to nemoc, která mě donutí zpomalit, protože se moje duše potřebuje nadechnout. Jsem až moc ponořená do toho stresu, psychicky se hroutím o čemž nikdo neví a nejsem ta, kterou jsem bývala dřív. Jako bych se rozdělila a část mě, se někam schovala.

Smyslem toho všeho hledání, změn a poučení, by měl být můj návrat. Nechci být už jen nemožná/nespokojená sama se sebou. Všechny moje útěky před realitou pominuly, protože už ani na ty není čas. Možná, že to jediné mi nedovoluje se uzavřít.

Nejsem si teď jistá, jestli jsem se úplně trefila náplní do tohoto tématu, ale chtěla jsem zase něco napsat, když už jsem se přesunula sem.
Závěrem tohoto krátkého článku by mělo být asi to, že jsem nemožná v tom, udělat si na sebe čas.
Jsem trochu nervózní a tak jsem tu použila asi třikrát slovo "nemožná".

Zajímalo by mě, jestli se tu taky někdo cítí, tak trochu nesvůj, neúplný, jako já…

- - -