„Bolest si vyžaduje procítění.“

23. května 2015 v 18:02 |  Articles
Nevím co se to se mnou děje. Omluvte prosím tento článek, protože to budou jen mé smutné výlevy. Nevím, jestli na mě padla deprese z toho počasí, nebo si prostě někdo tam nahoře řekl, že štěstí a radosti už bylo dost, tak by to chtělo opepřit.

Nejhorší na pocitu štěstí je to, že je prchavý. Ne vždy Vám všechno vychází přesně podle Vašich představ a jsou chvíle, ve kterých sami sebe kritizujete za každou věc, kterou podle Vás uděláte špatně, a to vede k tomu, že do toho spadáte čím dál hlouběji. Asi bych to přirovnala k bažině. Čím více se z ní snažíte vymanit, tím více se do ní ponořujete, jestli mi rozumíte.

Venku pláče obloha a já brečím doma. Ani pořádně nevím proč. Samo to tak nějak vyplouvá na povrch a nedá se to zastavit. Včera jsem se příteli rozbrečela v náručí a nebyla jsem mu schopná říct, co se děje. Chudák z toho byl opravdu vyděšený. Zdá se mi jako bych byla citlivější a zranitelnější než obvykle.
Normálně, když se na mě podíváte, řeknete si, že jsem namyšlená nebo hodně sebevědomá holka, která je živel. Jenže ve skutečnosti, když mě poznáváte, tak jste udiveni tím, jak jste se mýlili a nemůžete tomu uvěřit. Nejsem holka, která svádí kluky, miluje diskotéky, chodí se zdviženým nosem a opovrhuje maličkostmi. Naopak jsem romantická duše, která chce milovat a doufá, že svět pro ni bude lepší, když mu ze sebe bude dávat to nejlepší. Hrdinsky si to nejhorší a nejtěžší nechávám pro sebe a potom vznikají taková období jako právě toto, kdy na mě všechno dopadne a těžko se mi zvedá z kolen, na která jsem dopadla.

Představte si nějaké bojácné zvíře, které nemůže mluvit, ale jen utíká nebo se schovává před nebezpečím a jeho strach vidíte v jeho očích. Tak se přesně v poslední době chovám. Přála bych si, aby se ve mně konečně někdo vyznal, potřebovala bych asi poradit sama se sebou. V jednu chvíli jsem cílevědomá a snažím se jít za nějakým, dosud nestanoveným cílem, ale v druhé chvíli jsem někdo, kdo pohlédne do budoucnosti a řekne si, jak to tu má vlastně přežít.

Dříve v mých očích byla zamilovanost, radost a žádná těžkost, ale pak se ve mně něco zlomilo a stal se ze mě někdo jiný. Asi mi zkamenělo srdce nebo se zvláštně obrnilo, vůči veškerým věnovaným i vysílaným citům a jako by přestalo bít. Řeklo si, že už jsem s ním skoro pět měsíců, a když s ním budu ještě déle, bude ta bolest potom mnohem větší. Žádná nepřijde, ale co když.. ?

Je smutné, že se někdo jako já tak bojí světa nebo spíše lidí.

- - -
 


Komentáře

1 L. L. | Web | 2. června 2015 v 14:06 | Reagovat

nice web *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama