Srpen 2015

Na vysokém, neznámém místě

23. srpna 2015 v 18:31 Articles
Ocitám se kdesi v půli vysokého a dlouhého mostu, stojím na okraji a přemýšlím, co dál. Do dlouhých šatů se mi opírá lehký vítr a dlouhé vlasy mi poletují jedním směrem, přičemž mi pár pramenů překrývá tvář. Mám možnost jít dál, vpravo či vlevo. Na jedné straně slunce vychází a na druhé zapadá. Vychází v minulosti a zapadá v budoucnosti. Netečně pozoruji, jak čas kolem mě plyne, a já jen ztuhle stojím. Ne, že bych nechtěla vykročit, ale přišla jsem o veškerou motivaci. Ztratila jsem všechno, co mě vedlo někam dál, a pokud jsem objevila něco nového, tak mě to nechává pochybovačnou, kvůli strachu, že by se minulost mohla opakovat, či mohla být ještě zranitelnější.

Chápu, že svoji budoucnost nenajdu v knížkách, filmech, písničkách ani ve vlastních kresbách, ale aspoň se mám kam uchýlit, když se mi z reality začíná točit hlava.

Nesmím na tom okraji stát příliš dlouho, protože až se mi podlomí kolena, nikdo nebude stát vedle mě, aby mě zachytil, když budu padat. Na tomhle skokánku jsem jen já, a je jen otázkou času, kdy vítr zavane silou, kterou neustojím.

V ten moment prostě zmizím a těžko mě někdo najde. Sama sebe jsem nenašla, natož aby někdo našel mě. Chtěla bych, aby to bylo navždycky, ale jedno křídlo nikdy létat nebude.
Těžko se popisuje zmatek v duši. Takové malé stvoření, tam sedí v koutě za stěnou, skrz kterou nikdo neslyší tichý pláč.

Naprosto výstižný song.


- - -

Charlie Chaplin

17. srpna 2015 v 12:45 DIY
Nevím kam přesně zařadit kresbu, ale když už tu mám tu rubriku DIY, tak jsem si řekla, že sem přišpěji mým nyní posledním výtvorem.


,,Zrcadlo je můj nejlepší kamarád. Protože, když brečím, nikdy se mi nebude smát." - Charlie Chaplin

Jeden krok vpřed a dva zpět

17. srpna 2015 v 12:40 Articles
Vracím se zase tam, kde jsem se před půl rokem zapomněla. Naše cesty se rozdělili a já teď musím jít zase tou svojí. Zpět ke knížkám, introvertnímu světu, psaní a kreslení. Vidím to naprosto stejně jako předtím. Je jen jedno, co můžu opravdu ještě ztratit a bez toho by už vážně nemělo smysl se smát.

Jak vypadá takový vzestup? Jak se postavit zase na vlastní nohy? Jak se spoléhat jen sám na sebe, protože se nemáte o koho jiného opřít? Těžko říct. Všechny pády jsou těžké, ale dosud jsem se ze všech tak nějak vrátila zpět, takže nebudu dělat výjimky, i když se mi každý další zdá tvrdší a tvrdší.

Konec romantiky a souznění. Otevírá se zase svět, na který jsem dlouhou dobu nepomyslela, a ve kterém jsem se cítila svá. Fantasie, vnitřní hlas a vlastně celé mé tajné útěkové místo. Jsem zase volná jako pták a musím se jen trochu připravit, než opět máchnu křídly. Tentokrát chci letět naproti hvězdám a lepším zítřkům.

I když si právě neprocházím tím nejlepším obdobím, tak se snažím svým nejbližším dát to nejlepší ze sebe. Třeba to někdo z těch blízkých ocení a poděkuje mi obyčejným a přitom tak cenným úsměvem nebo obětím.


Jsou věci, které jsou napsány mezi řádky, ale dokáže je objevit jen málokdo.

- - -

Srdcervoucí chvíle

16. srpna 2015 v 10:52 Articles
Tak jsem se po dlouhé dobře opět podívala na blog a uvědomila jsem si, jak moc ho zanedbávám. Není to tím, že bych neměla o čem psát, jako spíš tím, že jsem měla období, kdy jsem nevěděla, jak to mám napsat. Prošla jsem si teď nedávno rozchodem s mým klukem. To, co mezi námi časem vázlo, byla komunikace a mě, jakožto slečně náročné, to začalo vadit. Nebyl v tom nikdo třetí, jak to často bývá, ale právě jen obyčejná ovšem pro mě podstatná komunikace. Chápu, že až se lidé za nějaký čas poznají téměř do detailů, tak se jejich společné téma stočí spíše na všední věci, ale i tak.

Vyčítám si, že nejsem úplně výborná partie, protože s nikým nedokážu vydržet půl roku jen tak, aniž bych se s ním nezačala nudit. Znám pár lidí, kteří mi přirostli k srdci, a mám si s nimi, co říct stále, ale do téhle jejich kategorie já nepatřím.

Jdu si takhle po ulici, když vidím nádherný pár. Sluší jim to, baví se spolu a smějí se. Ano, takhle to taky bylo jenže jen bylo. Přesně takhle jsme totiž vypadali i my.

Asi už jsem trochu zničená veškerou tou romantikou, na kterou nepřetržitě koukám v televizi a vymývám si tím mozek. Jenže jak si mám pomoct, když to mám ráda? Mám ráda svíčky, když je tma, růže, ať je to jakákoli příležitost, obětí jen tak pro radost nebo když ten druhý vycítí, že to potřebujete nebo maličkosti, kterých si ten druhý na vás všimne. Ano jsou takoví lidé, znám takové, ale jak jsem řekla, já nejsem jejich level. Jen smutně sleduji skutečnost, jak si je krásné holky, s fitness postavou a hřívou až do pasu omotávají kolem prstu. A já jen stojím uprostřed. Dokonce jsem měla i to štěstí, že jsem se stala takovým mezičlánkem v této vyšší lize. Nesnáším být mezičlánek! Jen takové krácení chvíle, než si najde nějakou, se kterou stráví zbytek života.

Zkrátka si myslím, že chyba je ve mně. Jsem teď na cestě, jak se znovu postavit na vlastní nohy, a zase začít trochu žít. Snažím se zachytit všeho, abych jen tak nevrávorala a vyšplhala zase tam, kde najdu zase sama sebe.

Pokud se zamiluji, tak to neovlivním. Jenže pravá láska nečeká. Ta zkrátka je a neptá se. To jen lidé ji zamlčují nebo nedávají najevo, protože mají strach, že by se minulost mohla opakovat.

- - -