Květen 2016

Miluji, stoupám, klopýtám, klesám

30. května 2016 v 20:54 Articles
Musela jsem počkat, až se mi adrenalin v žilách trochu sníží, abych všechny své myšlenky stihla pochytat. Nevím, jak to funguje u ostatních, ale tohle je můj subjektivní pohled a jsem z toho v poměrně velkém rozpoložení. Sem to můžu napsat. Tady mě za to nikdo soudit nebude a nikdo, koho se to týká, nepozná, že se jedná právě o něj. Vždycky jsem nerada psala příliš osobně, protože můj bývalý blog znala většina mých známých. Tady bych se možná trochu otevřít mohla.

Mám přítele. Možná právě tady začíná můj problém. Náš začátek? Kde přesně ho mám hledat..? Vyvinulo se to z běžného přátelství, které nám trochu přerostlo přes hlavu. Jenže dokud mezi námi panovala tato přátelská atmosféra, tak v rolích kamarádů jsme neměli důvod zaměřovat se na věci, které by nám mohli vadit jako partnerům. Jistou žárlivostí jsem si prošla, ale tahle je jiná. Těžko se s ní vyrovnávám, protože mám pocit, že jejímu důvodu nemůžu konkurovat. Nikdy jsem neměla vztah delší než sedm měsíců a nikdy jsem neviděla tak jistě svoji budoucnost po boku někoho jiného. Bohužel je tu jeden háček. Vím, že by se minulost měla hodit za hlavu (zvlášť ta ošklivá), ale občas se zkrátka objevují podněty, které ji často připomínají. Ať už to jsou věci, slova nebo události, jsou to podněty, které vám nedovolují zapomenout. A když někomu velmi blízkému vstoupíte do života a stanete se jeho součástí, začnete vnímat i tuhle část. Nemůžete s ní nikam hnout, nijak do ní zasáhnout, nijak ji změnit. Můžete se jen informovat, přijmout ji a smířit se s ní, můj kámen úrazu.

Nemám tušení jak se vyrovnat s bývalou čtyřletou přítelkyní, když na ni neustále někde narážím.

Možná to jen moc prožívám, ale jsem zkrátka jednou z těch holek, které věří, že láska ze Zápisníku jedné lásky nebo Titanicu, opravdu existuje. Vím, jaké to je, cítit takovou lásku. Jen mám strach, že jeho zlom mu nedovolí se pro mě otevřít a cítit to samé.

Má mě rád. Opravdu si myslím a chci tomu věřit, že ke mně cítí mnohem víc. Jenže to nedává příliš najevo. Například jeho pokoj. Vím, jak vypadal, když ho opustila. Měl ji všude. Nástěnka plná fotek a popisků, světélka z Valentýna ještě v srpnu, citáty, rámečky vyplněné věčností, facebook zahlcený statusy a změnou stavu na zadaný, kresba s nápisem, že ji miluje a obraz od ní BTW, když je se mnou, nikde nemá uvedeno, že by byl zadaný a ty dvě poslední věci, tam jsou ještě dnes.

Je mi z toho trochu do pláče.

A aby toho nebylo málo, jeho minulost pokračuje i v místě, kde bydlím já. Zrovna, když jsme šli kolem, máme na to štěstí, jsme je skoro všechny potkali a chovali se skoro, jako by k nim pořád patřil. Cítila jsem se najednou tak cize, nepatřičně a nedostatečně jestli něco takového jde. Když se rozloučili, mlčela jsem. Na to jsem prostě neměla, co říct, a hořká slova mě pálila na jazyku. Srdce jsem měla zaražené až někde hluboko v hrudi a jeho tep byl téměř neslyšitelný. Vtipně a trochu hořce bych mohla podotknout, že to byl pocit, jako by mi někdo šlápl na kuří oko. Dneska se mě trochu zmocnila paranoia a dokonce jsem začala přemýšlet o tom, jestli mu tehdy neřekla, že si dají jen pauzu, on to nevzal jako rozchod, a přitom všichni stále nadšeně očekávají, že si k sobě třeba někdy najdou zase cestu.

Nedivila bych se tomu. Nejsem majetnický typ. Ano, nejradši bych si ho nechala pro sebe, ale nebudu mu bránit, proti jeho vůli, kdyby se rozhodl jinak. Ano, zřejmě by mě to zabilo, ale jsem ochotná milovat na tolik, abych se tím nechala zabít. Nejsem jedna z těch nejúžasnějších holek. Neumím vařit, i když se opravdu snažím, nevydělávám, protože chodím do školy kromě brigády o prázdninách a okruh mých přátel se skládá skoro ze samých kluků, takže čeká, kdy mu uteču k jinému. Nejsem taková, nedokázala bych zahnout. Jsou takové holky. Znám je. Ale já mám nějakou soudnost a vím, co je správné a myslím na ostatní. Navíc ho miluju, takže nechápu, proč bych měla něco takového udělat. Přiznala bych si, kdyby ne. Už jsem to udělala víckrát. Když v tom nevidím budoucnost, tak od toho uteču. Začnu pochybovat o tom, jestli s takovým člověkem chci strávit celý život. Vím, že je to daleká budoucnost a daleké plány. Ale pokud si nejsem jistá sama svojí dalekou budoucností, tak to pro mě nemá cenu.

Můj strach? Že ho od sebe odeženu. Že se někde objeví jeho bývalá a obratem se všechno změní. Možná teď říká, že ne, ale ještě se do té situace nedostal.

V hlavě mi poletují slova "budeš mi chybět". Jako bych se s ním už loučila předem, pro případ, že by se rozhodl mě opustit. Ani nevím, jestli tuší, co se mi takhle běžně honí hlavou a vlastně ani nevím, jestli bych se mu s tím měla svěřit. Někdo může říct, že pokud je to ten pravý, tak to pochopí. Ale i já racionálně rozumím tomu, kdyby to nepochopil. Nejsem dokonalá a vlastně mu nemám pořádně co nabídnout. Jsem obyčejná žárlivá holka, která se bojí světa a v nejistotě se ubírá do vnitřního světa. Měla jsem pocit, že do mě vidí. Možná ještě ano, ale bude mu to stačit?

Tohle všechno jsem ze sebe potřebovala nějak vyventilovat. Už hodně dlouhou dobu, jsem se k ničemu takovému neměla. Kdyby tohle někdo četl, byla bych ráda, kdyby mi k tomu něco napsal. Dobrá náhoda by byla, kdyby to byl právě on, ale myslím, že už asi i zapomněl, že píšu blog.

- - -