Červen 2016

Proč se bojím?

19. června 2016 v 20:39 Articles
Kde se ve mně bere ta nejistota? Vytváří ho asi prostředí kolem mě a vlastně možná i trochu on. Na internetu je spousta návodů a tipů, jak poznat jestli je do vás opravdu zamilovaný, ale já jim nějak nerozumím. Je to něco jako horoskop na seznamu na každý den. Ne příliš konkrétní. Jde spíš o to, jak se s tím člověkem cítím, ne? Když jsem s ním, tak je mi dobře. Ale jako by měl nějakou zvláštní imaginární rezervu, kde si nechává ještě prostor pro to, kdybych ho náhodou zranila. Asi mi nevěří a já netuším proč nebo z jakého důvodu. Já sama beru city dost vážně a snažím se v nich být upřímná, mluvit o nich. Vím, jak je to pro vztah důležité.

Jednou jsem se v těch citech nemohla vyznat a vlastně jsem vůbec nevěděla, na čem jsem. Nepřála jsem si nic víc, než aby mi buď dal pokoj a zmizel z mého života, nebo aby se sebral a řekl mi, že si mě vybral. Nakonec si mě trochu váhavě vybral. A právě tohle váhání mě dokáže pořádně rozhodit. Ten pocit nejistoty a vlastně úplný mišmaš ve vaší hlavě. Neustále se ptáte na otázky, na které si nedokážete odpovědět, a pokud ano, tak samozřejmě po svém a tím nejhorším možným způsobem. A little bit sebetrýznivé, ale pokud se vám nedaří, tak se na sebe všechno nabaluje a samozřejmě se přikláníte k těm nejčernějším a možná až paranoidním scénářům.

Vzplanula ve mně otázka, jestli jsme se vůbec měli dát dohromady. Nic se neděje jen tak, ale já bych moc chtěla věřit tomu, že tohle je to pravé a nebude to mít žádný smutný závěr. Zrovna včera dávali Pretty Woman, což jsem viděla poprvé v životě, a i když to bylo sladké jako med a skoro až pohádkové, líbilo se mi to. Vidět lásku je vždycky krásné, ale prožívat ji ještě lepší.

Ale to jsem docela odbočila od toho, o čem jsem vlastně chtěla mluvit. Proč, nebo spíš čeho, se bojím. Vím, že mi řekl, že mě miluje, ale já si asi neustále potřebuji něco dokazovat. Proč si se mnou nepíše už tak často jako před tím? Dřív mi odepisoval skoro hned a teď jakoby ztratil zájem. Když jsem náhodou zahlédla, že se mu líbí nějaká fotka na fb, byla to mamka jeho bývalé přítelkyně. Docela mě to zklamalo. Chápu, že její rodiče si s ním nic neudělali, ale přijde mi ten zájem zvláštní. Co, když pořád někde v hlouby duše nepřiznaně doufá? paranoidní nebo rozumná otázka? Nejhorší na tom je, že i kdybych mu řekla, ať si za ní jde, ať si ji najde a žije si s ní spokojeně až na věky, ve skutečnosti bych to nikdy nemyslela vážně. Miluju ho a chybí mi ta jeho otevřenost a blízkost, která mezi námi byla, ale asi se odsunula někam stranou. Navíc ještě, když se vidíme tak málo.

- - -

Spokojený život?

2. června 2016 v 14:01 Téma týdne
To asi ne. Jasně. Někdo může být šťastný a spokojený většinu svého života, ale nikdy to není v kuse. To by snad ani nebylo možné. Nebo, doposud jsem se s žádným takovým člověkem nesetkala. Ale přejdu k asi trochu subjektivnějšímu pohledu.

Už jednou jsem psala o spokojených pocitech, které jsem momentálně prožívala. Byla jsem opravdu šťastná a nic by mě nerozhodilo. Ovšem jsem si uvědomovala, jak křehký moment štěstí mi třímá v rukou a jak je snadné ho upustit. Aktuálně v mých rukou leží pouze drobný pozůstatek. Ne, že bych se utápěla v depresích, ale že bych byla nejštastnějším člověkem na světě a rozkvétalo všechno kolem čeho bych prošla, to se říct nedá. Mám hodnou rodinu, jsem zdravá, udělala jsem maturitu, dostala jsem se na vysokou = mám nějakou budoucnost, jsem zamilovaná. To je poměrně dost věcí k tomu, abych byla šťastná a spokojená, ne?

Tak, proč je tu vždycky nějaký zádrhel? Nějaká maličkost. Něco.

Možná to bude právě tím, jaká jsem. Z většiny věcí mám strach. Všechno si raději plánuji, protože bych byla nerada nepříjemně překvapená. Jsem žárlivá. A jsem hodně, ale opravdu hodně, emotivní. Dokáže mě rozhodit i úplná maličkost, sice se to snažím nedávat najevo, ale musím se s tím svěřit, alespoň jednomu člověku. Jsou samozřejmě věci, které si držím v sobě a nemluvím o nich. U těch jsem se rozhodla, že jim dám prostor tady. Počítám s tím, že tu jsem tak trochu v anonymitě a nikdo z mého okolí nebude pátrat po něčem takovém, jako je můj blog.

Co mi chybí ke spokojenosti? Chtěla bych míň žárlit, abych mohla lépe snést minulost bývalou přítelkyni mého přítele. Nese si z toho vztahu většinu vzpomínek a kolik nějakých obav. Samozřejmě není jediný, kdo má určité obavy. On má strach, že ho nechám (cítím z jeho chování jakousi zábranu k tomu, aby se mi opravdu otevřel, je tam nějaká rezerva, ve které momentálně podle mě setrvává) a já zase, že mě nemiluje a neuvědomuje si to.

Jsou to vesměs určité strachy a pochyby, které nám stojí v cestě k naší spokojenosti. Pokud se je naučíme, tolerovat, respektovat, nebo je zdolávat a odstraňovat, můžeme pokračovat, abychom mohli dělat znovu to samé. Dělá to náš život zkrátka zajímavější a ne nudný. Právě kvůli takovým situacím si uvědomuji, že žiju. Opravdu, něco cítím.

S tímhle mým problémem se musím holt vyrovnat, protože nemám možnost ho změnit nebo smazat. Cihlou po hlavě by to nemuselo stačit. Můžu se pokusit být lepší, jestliže o to bude stát.

- - -