Spokojený život?

2. června 2016 v 14:01 |  Téma týdne
To asi ne. Jasně. Někdo může být šťastný a spokojený většinu svého života, ale nikdy to není v kuse. To by snad ani nebylo možné. Nebo, doposud jsem se s žádným takovým člověkem nesetkala. Ale přejdu k asi trochu subjektivnějšímu pohledu.

Už jednou jsem psala o spokojených pocitech, které jsem momentálně prožívala. Byla jsem opravdu šťastná a nic by mě nerozhodilo. Ovšem jsem si uvědomovala, jak křehký moment štěstí mi třímá v rukou a jak je snadné ho upustit. Aktuálně v mých rukou leží pouze drobný pozůstatek. Ne, že bych se utápěla v depresích, ale že bych byla nejštastnějším člověkem na světě a rozkvétalo všechno kolem čeho bych prošla, to se říct nedá. Mám hodnou rodinu, jsem zdravá, udělala jsem maturitu, dostala jsem se na vysokou = mám nějakou budoucnost, jsem zamilovaná. To je poměrně dost věcí k tomu, abych byla šťastná a spokojená, ne?

Tak, proč je tu vždycky nějaký zádrhel? Nějaká maličkost. Něco.

Možná to bude právě tím, jaká jsem. Z většiny věcí mám strach. Všechno si raději plánuji, protože bych byla nerada nepříjemně překvapená. Jsem žárlivá. A jsem hodně, ale opravdu hodně, emotivní. Dokáže mě rozhodit i úplná maličkost, sice se to snažím nedávat najevo, ale musím se s tím svěřit, alespoň jednomu člověku. Jsou samozřejmě věci, které si držím v sobě a nemluvím o nich. U těch jsem se rozhodla, že jim dám prostor tady. Počítám s tím, že tu jsem tak trochu v anonymitě a nikdo z mého okolí nebude pátrat po něčem takovém, jako je můj blog.

Co mi chybí ke spokojenosti? Chtěla bych míň žárlit, abych mohla lépe snést minulost bývalou přítelkyni mého přítele. Nese si z toho vztahu většinu vzpomínek a kolik nějakých obav. Samozřejmě není jediný, kdo má určité obavy. On má strach, že ho nechám (cítím z jeho chování jakousi zábranu k tomu, aby se mi opravdu otevřel, je tam nějaká rezerva, ve které momentálně podle mě setrvává) a já zase, že mě nemiluje a neuvědomuje si to.

Jsou to vesměs určité strachy a pochyby, které nám stojí v cestě k naší spokojenosti. Pokud se je naučíme, tolerovat, respektovat, nebo je zdolávat a odstraňovat, můžeme pokračovat, abychom mohli dělat znovu to samé. Dělá to náš život zkrátka zajímavější a ne nudný. Právě kvůli takovým situacím si uvědomuji, že žiju. Opravdu, něco cítím.

S tímhle mým problémem se musím holt vyrovnat, protože nemám možnost ho změnit nebo smazat. Cihlou po hlavě by to nemuselo stačit. Můžu se pokusit být lepší, jestliže o to bude stát.

- - -
 


Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 2. června 2016 v 15:56 | Reagovat

Krásný a hodně intimní článek. Ovšem rovnítko mezi VŠ a budoucností, to mne dostalo. Naštěsí jsi to pak zase zpravila ...

2 suzie-rosse suzie-rosse | Web | 3. června 2016 v 12:59 | Reagovat

Myslela jsem to tak, že teď budu zase nějakou dobu někam patřit a ne si muset shánět práci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama