Listopad 2016

Srdce z kovu

27. listopadu 2016 v 18:07 Téma týdne
Někteří lidé asi postrádají city. Já jsem hodně empaticky založená a opravdu mě ubíjí, když ostatním absolutně nezáleží na druhých. Někdy v září jsem se sama přesvědčila o téhle vlastnosti. Z mého nyní už expřítele se vyklubal pěkný hajzl ne, slušněji to říct nejde. Snažil se mi vnutit dojem, že já jsem vlastně ten, kdo v tom vztahu trpí, a zkráceně řečeno, že pro mě není dost dobrý (takové ty řeči, tahám se s jinou, ale chci, aby sis myslela, že to tak není). Rozmazávat to asi nemá smysl, protože tohle se totiž pochopit nedá. Snažila jsem se, ale naprosto nechápu, proč ten člověk měl potřebu mi lhát. Možná mi nechtěl ublížit, ale s tím měl dělat něco dřív, než jsem objevila na internetu rozvěšené fotky, jak se s ní líbá, dala je tam samozřejmě ona. Neznám ji tak dobře, ale určité zkušenosti jsem s ní už měla. Víc vygumovanou holku, která myslí jenom rozkrokem jsem ještě nepotkala. Ale asi právě tu dvacetiprocentní potřeboval. Čímž mířím k tomu, že se k sobě vlastně dokonale hodí. On hajzl a ona, myslím, že jsem se vyjádřila jasně.

Tohle jsem si opravdu nezasloužila.

Pořád se mi zdál chladný a neotevřený, postupem času i vzdálený a já jsem si to dávala za vinu. Naprosto neprávem. Snesla bych mu modré z nebe, dala jsem mu ze sebe naprosto všechno a on na to jednoduše plivnul a dupnul. Tohle nebyl jeden z těch rozchodů, který končí dobrým přátelským vztahem (jestli se to tak dá říct). Chtěl nás udržet na přátelské rovině, ale to byla hodně naivní představa. Nedokážu se na něj podívat a ani s ním mluvit. Zhnusil se mi. Všechno, co jsem s ním prožila, ztratilo smysl. Nejradši bych si na něm vykřičela hlasivky a facka by ho neminula. Jenže už je trochu pozdě držet v sobě tu zášť. Tak jsem udělala aspoň jedno řešení. Zablokovala jsem ho všude, kde se dalo a doufám, že ho nikdy nebo aspoň dost dlouho nepotkám.

Vzhledem k tomu, že jsem zrovna v tom období začala chodit na vysokou, tak mi pokazil i začátek školy. Nedokázala jsem se pořádně soustředit, takže jsem zkazila, co se dalo. To mu zazlívám asi nejvíc.

Na druhou stranu to jednu výhodu mělo. Poznala jsem lepšího člověka. Takového, který se mě snaží rozesmát, když jsem smutná ne, že se mnou přestane mluvit a má zkaženou náladu taky, dává najevo, že o mě má zájem ne, že se ode mě odtrhne a nevšímá si mě a poslouchá mě ne, že kouká jinam a myslí na někoho jiného.

Tohle je to, co mi chybělo, co jsem potřebovala. Po čem moje vnitřní já zoufale volalo. Život je ale asi plný hledání něčeho lepšího. Právě proto, se nejspíš dějí takové věci. Pro někoho přirozené, pro někoho nepochopitelné.

Jedno ponaučení z toho ale vyplynulo. Nikdy se nenechat hnát do kouta, mít oči otevřené a žít život s nadhledem. Všechno nemůže být tak vážné. Jsme tu přece, abychom si ten život užili, prožili ho, ne ho přežili. Někdo by mohl oponovat, ale to je zase k jinému tématu.

- - -