Chvilka zamyšlení v jednu ráno

18. prosince 2016 v 1:11 |  Articles
Poslední dobou se věci odehrávají tak nějak z nenadání. Ale s odstupem času mi to umožnilo si uvědomit pár věcí. Když jsme se rozešli s mým prvním přítelem. Věděla jsem, co v tom vztahu chybí, a proto se to mezi námi rozpadlo. Chtělo to pár měsíců, než jsme zjistili, že dokážeme být přáteli. Jenže až teď jsem pochopila, jak moc těžké to hlavně pro něj muselo být. Po něm jsem byla s jiným a myslela jsem si, že to je ten pravý. Byla jsem tak zamilovaná, že jsem určité a vlastně podstatně důležité věci pomíjela a zavírala nad nimi oči, což například mí přátelé nechápali. Teď to vlastně taky nechápu. Často jsem brečela, něco si vyčítala, neustále se něčeho bála a nedokázala si představit život bez něj. Žila jsem v jakési bublině. Až tvrdý dopad mě z ní dostal. Teď si ale uvědomuji, že jsem tohle musela prožít, právě proto, abych pochopila mého prvního přítele, a abych poznala někoho, pro koho je osoba, se kterou chce být, prioritou. Je to nepříjemné, ale tímto jsem se stala součástí celého vývoje.

Poznala jsem i lidi, se kterými se cítím opravdu dobře. Jsou milí, nápomocní a upřímní. Mezi nimi jsem poznala i mého nynějšího přítele. Cítím ale, že ještě potřebuji nějaký čas. Ještě v sobě nemám všechno zhojené. Pořád se cítím zraněná, nesvá a neúplná. Nejsem to čistě přirozená já a já teď nevím, jakou část nebo co ze mě má vlastně rád. Nechci hlavně nic uspěchat a ani ho nijak ranit nebo zklamat tím, kým jsem.

A co se mi neustále honí hlavou? Věci, které nedokážu pochopit. Které neustále bolí a krvácejí, kdykoli se na ně vzpomenu. Ne proto, že bych cítila pořád to samé, ale ta doba udělala své.

Někdo nemusí absolutně chápat, jak se ve svých citech můžu neustále takhle babrat, ale jsem zkrátka taková. O všem až moc přemýšlím. Někdo zase vůbec. Znám takové, kteří žijí, jako by city neměli. Nedotýká se jich kritika a ohleduplnost je jim cizí. Je mi z některých lidí smutno. Ale možná jen proto, že jsem je poznala.

Přirozeně se to ve mně všechno pere, a přitom je mi čerstvých 20. Člověk by řekl, že v tomhle věku bude už trochu vyrovnaný. Mmm. Možná tak jen navenek vypadám. Ale jinak mám strach, že se slepě motám v kruhu. Mám chuť někam utéct. Zapomenout na to, že nějaká škola, nějaká pravidla a nějaké myšlenkové hranice existují a prostě zmizet. Je to ode mě asi sobecké, ale nejspíš mi není dáno setrvávat na jednom místě dlouho. Jsem střelec a přesně tohle střelci jsou. Přelétaví. Nestálí. Svobodní. Volnomyšlenkáři. Něco ve mně z toho bude. Nechápu, jak někdo může mít rád někoho jako jsem já. Chce se mi brečet z toho, kolik věcí už takhle nedokážu pochopit.

Proč mě má někdo rád? Proč nemůžu být míň empatická a víc flegmatická? Proč jsem musela poznat bezcitné lidi?
Dnes tyhle otázky života asi opravdu nerozlousknu, ale třeba časem se zase dostaví nějaké to deja vu.

- - -
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama