Únor 2017

Slabost

12. února 2017 v 17:43 Articles
Nedávno se mi zdál takový zvláštní sen. Potkala jsem v něm svého bývalého, nevím, jestli měl zastupovat obecně mé expřítele, ale byl tam. Pominu-li všechny artefakty toho, co se mezi námi stalo, bylo tam pár takových momentů, které jsem úplně nedokázala pochopit a dneska mi docvaklo, že to byla vlastně nevědomá slabost. Bylo to nečekaně názorné a vcelku vlastně jednoduché. Dělo se to tak, že jsme šli třeba vedle sebe, a to tělo si podvědomě pamatovalo, že kdysi k němu někdo přistupoval, někdo ho hladil, někdo ho měl rád. Reflektivně se zvedla moje ruka a vsunula se do jeho dlaně. Tak běžně se dotkla toho známého, co kdysi znala. Bezmyšlenkovitě. Jakmile jsem si to uvědomila, okamžitě jsem ji zase vytrhla, ale po nějaké chvíli to udělala znovu. Jako bych se podvědomě nechtěla vzdát něčeho tak blízkého, známého, citového. S každým tím dotykem mnou projel povědomý impuls, který doteď někde uvnitř mě spal.

Tohle všechno, ale bylo mojí iniciativou. Ale jakmile se o něco přirozeně pokusil on, tak jsem se bránila, protože jsem věděla, že to tak je správné. Že teď mám přítele a nemůžu nechat někoho z minulosti, aby si bral, co mu kdysi bylo nabízeno. Jenže ty paralizující dotyky, mi znemožnily se jakkoli bránit. Hlavou v ten moment proletí tolik myšlenek, že nevíte, co si vybrat. Mlčet? Křičet? Zlobit se? Poddat se? Mít strach? Vybrala jsem si něco mezi obranou a podlehnutím. Dvě sporné věci. Jako by mi na jedné straně hlava vynechala a nedovolila mi uvědomit si, co se vlastně děje a na druhé straně si byla vědoma toho, co dělá, ale nedokázala se tomu víc bránit. Díval se na mě s minulostí a nerozhodnou přítomností v očích. Nevěděla jsem co říct, a tak jsem si jen prohlížela jeho tvář.

- - -

Konec cesty

11. února 2017 v 15:57 Téma týdne
Zrovna včera jsem měla takové uvědomění, o kterém bych se mohla rozpovídat trochu v tomto tématu. Jednoduše se mi to spolu spojilo.

Bylo ráno. Ležela jsem zrovna v posteli a četla si knihu, když jsem se najednou zamyslela a hlavou mi proběhla myšlenka. Vzbudila ve mně docela zaleknutí, protože byla velmi silná.

Uvědomění toho, že vlastně jsme, začíná někde ve třetím, možná spíše ve čtvrtém roce našeho života. To, co bylo předtím, si nepamatujeme a dokážeme bez toho žít, i když by nás to možná zajímalo.

Nastává tedy otázka. Přijde toto smířlivé uvědomění i v moment, kdy náš život bude mít skončit? Bude to také tak jednoduché? Ztratit vědomí o tom, že jsme umřeli stejně jako moment, kdy jsme se narodili?

Co vlastně bude PO životě? Jaké to bude nebýt? … Asi se ptám na otázky, na které doposud nebyly nalezeny odpovědi (a pokud byly, tak jsou asi čistě hypotetické, protože čím by byly podloženy?).

Obvykle se to snažím objasnit tím, že je to přirozená věc. Každého to čeká, ale vlastně nikdo neví, co přijde až naposledy vydechne. Bolest? Poslední vzpomínka? Promítnutí všech momentů? Bílé světlo na konci tunelu?

Jediné, co víme, je to, že na konci naší cesty, čeká každého to stejné. Někdo se toho přímo panicky bojí a já se přikláním, poněvadž pokud se nad tím opravdu zamyslíte a uvědomíte si podstatu svého bytí, tak přijdete na to, že je velmi jednoduché zapomenout a opomíjet. Co právě teď děláte? Žijete? Nebo přežíváte?

Podívejte se sami na sebe a buďte k sobě upřímní. Udělali jste někdy něco, co vás naplnilo? Ano? A jak často to děláte? Pokud to bylo poprvé, tak z toho nedělejte naposledy. Jste schopní. Udělejte to znovu. Třeba jinak, ale ten pocit bude ještě lepší a budete se snažit si ho opakovat co nejčastěji. Potom budete žít. A na konci si budete moci říct, že plnohodnotně.


- - -