Od každého trochu

11. března 2017 v 22:10 |  Articles
Vždycky existovali a vždycky existovat budou. Myslela jsem si, že já v sobě nikdy tenhle pocit k nikomu chovat nebudu, protože nejsem z těch lidí, kteří by si dělali nepřátele, ale situace si to sama vyžádala. Určitě jste se potkali někdy s lidmi, kteří vás naprosto vytáčeli už třeba od pohledu. Jo. Jednu takovou holku znám. Pojí se s tím taková příhoda (Ono ji podle všeho nemusí moc lidí, takže mě docela těší, že nejsem jediná. A ne, není to holka bez sebevědomí. Ta ho má podle mě až moc a právě tím, že se chová, tak nějak povrchně, tak začínám s touhle story.).

Jednou jsem byla na akci a jeden můj známý se tam s někým hádal a už to vypadalo na rvačku, nějaké pošťuchování a tak. Tak jsem za ním došla, chytla ho za tvář a snažila jsem se ho uklidnit a odvést pryč. Už se mi to skoro povedlo, jenže se dohnala odněkud právě ONA, vyloženě mě odstrčila, chytla ho a odtáhla ho pryč. No, nečekaně to netrvalo dlouho a za chvilku byl zase v někom. Díky, fakt díky za takové lidi.

Ještě by se tu našli dvě osoby, které bych ze svého života nejradši vymazala, protože mi ublížili, tak jako ještě nikdo v mém životě ne. Ale o tom jsem tu už jednou psala. Nevím, kterého z těch dvou nenávidím víc. A víte co? Já jim chci odpustit. Nechci v sobě mít tu zlobu a hněv. Chci se od toho, co jsem s ním prožila úplně odpoutat a zapomenout na to tak, jako by se to nikdy nestalo. Ale nemůžu. Pořád přemítám v hlavě, všechny momenty, kdy se to mohlo pokazit a já jsem si toho nevšímala, bylo to snad od úplného začátku. Nikdy bych nečekala, že člověka může tolik zaslepit láska. Asi nikdy nepochopím, proč mi lhal. (Proč má vůbec člověk tendenci lhát někomu, koho údajně miloval.) Možná právě to "údajně" vysvětluje všechno. Snažím se dělat všechny obyčejné věci, kterými bych zaměstnala svou mysl, začít od jiného konce, začít znovu, nějak lépe. Ale nemůžu se ubránit těm myšlenkám, kdy k němu sklouznu. Přichomýtne se to úplně náhodně. Třeba koukám na televizi a vidím něco, na co jsme se dívali spolu, čemu jsme se smáli. Jsou to místa, věci, momenty, slova, která mi všechno vrací a já stojím na mrtvém bodě doslova. Už je to půl roku a já jsem si myslela, že to půjde stejně jednoduše, jako to šlo evidentně jemu.

Momentálně mám teď jiného přítele, ale musela jsem mu říct o jedné věci. Nejsem si tak úplně jistá svými city a musela jsem ho na to upozornit. Že jsem prostě jako časovaná bomba. Jednou mi třeba prostě přestane vyhovovat to, jak v danou chvíli žiji a budu to chtít změnit. Aby vzal na vědomí, že to může mít za následek i to, že to může znamenat konec mezi námi. Teď mi je s ním dobře, ale nejsem si jistá, že to tak bude vždycky. Zase začínám pociťovat ty svázané ruce, tu kouli na noze, tu váhu, kterou na křídlech ok, trochu filosofie neunesu.

Nechápejte mě špatně. Mám ráda, když mě někdo obejme, dá mi někdo pusu jen tak, když cítím pánskou vůni. Ale miluju svobodu. Jsem volnomyšlenkářka a nemám ráda omezení, mantinely, hranice. Mám svoje. Ale nerada poslouchám ty cizí. Je to všechno možná strašně nesrozumitelné a zmatené, protože tenhle článek vlastně vzniká tím, jak mi myšlenky plynou a je to slušný chaos, když si to po sobě čtu. Jenom jsem si potřebovala ulevit, vypsat to ze sebe. Když je toho na mě moc, tak tohle je jedna z možných únikových cest.

Anonymní, ale subjektivní.

- - -
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama