Articles

Od každého trochu

11. března 2017 v 22:10
Vždycky existovali a vždycky existovat budou. Myslela jsem si, že já v sobě nikdy tenhle pocit k nikomu chovat nebudu, protože nejsem z těch lidí, kteří by si dělali nepřátele, ale situace si to sama vyžádala. Určitě jste se potkali někdy s lidmi, kteří vás naprosto vytáčeli už třeba od pohledu. Jo. Jednu takovou holku znám. Pojí se s tím taková příhoda (Ono ji podle všeho nemusí moc lidí, takže mě docela těší, že nejsem jediná. A ne, není to holka bez sebevědomí. Ta ho má podle mě až moc a právě tím, že se chová, tak nějak povrchně, tak začínám s touhle story.).

Jednou jsem byla na akci a jeden můj známý se tam s někým hádal a už to vypadalo na rvačku, nějaké pošťuchování a tak. Tak jsem za ním došla, chytla ho za tvář a snažila jsem se ho uklidnit a odvést pryč. Už se mi to skoro povedlo, jenže se dohnala odněkud právě ONA, vyloženě mě odstrčila, chytla ho a odtáhla ho pryč. No, nečekaně to netrvalo dlouho a za chvilku byl zase v někom. Díky, fakt díky za takové lidi.

Ještě by se tu našli dvě osoby, které bych ze svého života nejradši vymazala, protože mi ublížili, tak jako ještě nikdo v mém životě ne. Ale o tom jsem tu už jednou psala. Nevím, kterého z těch dvou nenávidím víc. A víte co? Já jim chci odpustit. Nechci v sobě mít tu zlobu a hněv. Chci se od toho, co jsem s ním prožila úplně odpoutat a zapomenout na to tak, jako by se to nikdy nestalo. Ale nemůžu. Pořád přemítám v hlavě, všechny momenty, kdy se to mohlo pokazit a já jsem si toho nevšímala, bylo to snad od úplného začátku. Nikdy bych nečekala, že člověka může tolik zaslepit láska. Asi nikdy nepochopím, proč mi lhal. (Proč má vůbec člověk tendenci lhát někomu, koho údajně miloval.) Možná právě to "údajně" vysvětluje všechno. Snažím se dělat všechny obyčejné věci, kterými bych zaměstnala svou mysl, začít od jiného konce, začít znovu, nějak lépe. Ale nemůžu se ubránit těm myšlenkám, kdy k němu sklouznu. Přichomýtne se to úplně náhodně. Třeba koukám na televizi a vidím něco, na co jsme se dívali spolu, čemu jsme se smáli. Jsou to místa, věci, momenty, slova, která mi všechno vrací a já stojím na mrtvém bodě doslova. Už je to půl roku a já jsem si myslela, že to půjde stejně jednoduše, jako to šlo evidentně jemu.

Momentálně mám teď jiného přítele, ale musela jsem mu říct o jedné věci. Nejsem si tak úplně jistá svými city a musela jsem ho na to upozornit. Že jsem prostě jako časovaná bomba. Jednou mi třeba prostě přestane vyhovovat to, jak v danou chvíli žiji a budu to chtít změnit. Aby vzal na vědomí, že to může mít za následek i to, že to může znamenat konec mezi námi. Teď mi je s ním dobře, ale nejsem si jistá, že to tak bude vždycky. Zase začínám pociťovat ty svázané ruce, tu kouli na noze, tu váhu, kterou na křídlech ok, trochu filosofie neunesu.

Nechápejte mě špatně. Mám ráda, když mě někdo obejme, dá mi někdo pusu jen tak, když cítím pánskou vůni. Ale miluju svobodu. Jsem volnomyšlenkářka a nemám ráda omezení, mantinely, hranice. Mám svoje. Ale nerada poslouchám ty cizí. Je to všechno možná strašně nesrozumitelné a zmatené, protože tenhle článek vlastně vzniká tím, jak mi myšlenky plynou a je to slušný chaos, když si to po sobě čtu. Jenom jsem si potřebovala ulevit, vypsat to ze sebe. Když je toho na mě moc, tak tohle je jedna z možných únikových cest.

Anonymní, ale subjektivní.

- - -

Slabost

12. února 2017 v 17:43
Nedávno se mi zdál takový zvláštní sen. Potkala jsem v něm svého bývalého, nevím, jestli měl zastupovat obecně mé expřítele, ale byl tam. Pominu-li všechny artefakty toho, co se mezi námi stalo, bylo tam pár takových momentů, které jsem úplně nedokázala pochopit a dneska mi docvaklo, že to byla vlastně nevědomá slabost. Bylo to nečekaně názorné a vcelku vlastně jednoduché. Dělo se to tak, že jsme šli třeba vedle sebe, a to tělo si podvědomě pamatovalo, že kdysi k němu někdo přistupoval, někdo ho hladil, někdo ho měl rád. Reflektivně se zvedla moje ruka a vsunula se do jeho dlaně. Tak běžně se dotkla toho známého, co kdysi znala. Bezmyšlenkovitě. Jakmile jsem si to uvědomila, okamžitě jsem ji zase vytrhla, ale po nějaké chvíli to udělala znovu. Jako bych se podvědomě nechtěla vzdát něčeho tak blízkého, známého, citového. S každým tím dotykem mnou projel povědomý impuls, který doteď někde uvnitř mě spal.

Tohle všechno, ale bylo mojí iniciativou. Ale jakmile se o něco přirozeně pokusil on, tak jsem se bránila, protože jsem věděla, že to tak je správné. Že teď mám přítele a nemůžu nechat někoho z minulosti, aby si bral, co mu kdysi bylo nabízeno. Jenže ty paralizující dotyky, mi znemožnily se jakkoli bránit. Hlavou v ten moment proletí tolik myšlenek, že nevíte, co si vybrat. Mlčet? Křičet? Zlobit se? Poddat se? Mít strach? Vybrala jsem si něco mezi obranou a podlehnutím. Dvě sporné věci. Jako by mi na jedné straně hlava vynechala a nedovolila mi uvědomit si, co se vlastně děje a na druhé straně si byla vědoma toho, co dělá, ale nedokázala se tomu víc bránit. Díval se na mě s minulostí a nerozhodnou přítomností v očích. Nevěděla jsem co říct, a tak jsem si jen prohlížela jeho tvář.

- - -

Vzpomínková časová krabice

28. ledna 2017 v 15:31
Už to je nějaká doba od toho, co jsem si prošla rozchodem pro mě tím nejhorším, jaký jsem dosud zažila. Byl to pro mě plnohodnotný vztah. Jak se zdá, ještě ty pocity okolo toho tak úplně nevyšuměly. Jako bych všechno, co se týká vztahů a citů, zavřela někam do krabice. Otevírala jsem ji jen proto, že jsem chtěla přijít na nezodpovězené otázky. Teď už ji otevírám proto, že chci vytáhnout všechno to, čím jsem byla ještě před tím, než se všechno změnilo. Chci začít od začátku. Vysypat tu hloupou krabici a zapomenout, že byla vůbec kdy naplněná něčím takovým.

Je to pro mě hodně těžké, když chci najít sama sebe, a přitom mít ráda nejen sebe, ale ještě někoho dalšího. Znám se s ním už zhruba půl roku a ještě jsem nepřišla na to, jak k němu přilnout. Připadám si jako někdo jiný. Po téhle stránce prázdný. Jsem poznamenaná a teď se už nedokážu vrátit zpět. Nehledě na to, že on ještě takhle s nikým nechodil a nemá v tom žádné zkušenosti. Nikdy necítil, neprožil něco podobného a já nevím, jestli dokážu být tím prvním s kým by tohle všechno prožíval poprvé. Protože on to bude brát jinak a já také. Přiznávám, že bych neměla srovnávat, ale přirozené vlastnosti se těžko ubráním. A nemůžu si odpustit fakt, že takhle jsem začínala "vztah" před několika lety. Neměla bych nic uspěchat a měla bych být víc tolerantní. Jenže když vidím, jak se drží zpátky a ani to nevypadá, že by po mě byl schopný vyjet, tak mě to trochu zbavuje napětí, vášně a adrenalinu mezi námi. Říkám si, jestli po mě vůbec touží. Nechci se ho ptát, jako nějaká nedočkavka. Je pro mě jen už momentálně trochu málo, vodit se jen za ruku a líbat se bez nějakéhokoli náznaku intimity po dvou měsících, pokud se má jednat o vážný vztah. Musím brát, ale v potaz, že pro něj to je něco jiného. Zkrátka se to ve mně všechno pere a nevím, pro co se rozhodnout. Projevil o mě zájem zrovna v momentě, kdy jsem vypadala byla jsem jako největší troska ever. Měla jsem jiné plány sama se sebou. Chtěla jsem se postavit na vlastní nohy bez jakékoli pomoci. Najít zase sama sebe a věnovat se sobě. Až by přišel ten správný čas, tak bych se otevřela i dalším možnostem, ale tohle bylo naprosto mimo můj plán. Ne, že by mě to mrzelo, ale je to pro mě daleko těžší. Bojím se, že když se z toho všechno vzpamatuji, tak se na všechno budu dívat jinak a třeba i na něj. Že to třeba bude znamenat i to, že o to přestanu stát. Už dlouhou dobu se snažím žít tak, že eliminuji všemožná rizika, abych někomu nebo sobě neublížila. A do tohohle jsem vpadla absolutně bez rozmýšlení. Takže v tomhle případě jsem jako časovaná bomba. Nevím, kdy se spustím a jaké budou následky.

- - -

Chvilka zamyšlení v jednu ráno

18. prosince 2016 v 1:11
Poslední dobou se věci odehrávají tak nějak z nenadání. Ale s odstupem času mi to umožnilo si uvědomit pár věcí. Když jsme se rozešli s mým prvním přítelem. Věděla jsem, co v tom vztahu chybí, a proto se to mezi námi rozpadlo. Chtělo to pár měsíců, než jsme zjistili, že dokážeme být přáteli. Jenže až teď jsem pochopila, jak moc těžké to hlavně pro něj muselo být. Po něm jsem byla s jiným a myslela jsem si, že to je ten pravý. Byla jsem tak zamilovaná, že jsem určité a vlastně podstatně důležité věci pomíjela a zavírala nad nimi oči, což například mí přátelé nechápali. Teď to vlastně taky nechápu. Často jsem brečela, něco si vyčítala, neustále se něčeho bála a nedokázala si představit život bez něj. Žila jsem v jakési bublině. Až tvrdý dopad mě z ní dostal. Teď si ale uvědomuji, že jsem tohle musela prožít, právě proto, abych pochopila mého prvního přítele, a abych poznala někoho, pro koho je osoba, se kterou chce být, prioritou. Je to nepříjemné, ale tímto jsem se stala součástí celého vývoje.

Poznala jsem i lidi, se kterými se cítím opravdu dobře. Jsou milí, nápomocní a upřímní. Mezi nimi jsem poznala i mého nynějšího přítele. Cítím ale, že ještě potřebuji nějaký čas. Ještě v sobě nemám všechno zhojené. Pořád se cítím zraněná, nesvá a neúplná. Nejsem to čistě přirozená já a já teď nevím, jakou část nebo co ze mě má vlastně rád. Nechci hlavně nic uspěchat a ani ho nijak ranit nebo zklamat tím, kým jsem.

A co se mi neustále honí hlavou? Věci, které nedokážu pochopit. Které neustále bolí a krvácejí, kdykoli se na ně vzpomenu. Ne proto, že bych cítila pořád to samé, ale ta doba udělala své.

Někdo nemusí absolutně chápat, jak se ve svých citech můžu neustále takhle babrat, ale jsem zkrátka taková. O všem až moc přemýšlím. Někdo zase vůbec. Znám takové, kteří žijí, jako by city neměli. Nedotýká se jich kritika a ohleduplnost je jim cizí. Je mi z některých lidí smutno. Ale možná jen proto, že jsem je poznala.

Přirozeně se to ve mně všechno pere, a přitom je mi čerstvých 20. Člověk by řekl, že v tomhle věku bude už trochu vyrovnaný. Mmm. Možná tak jen navenek vypadám. Ale jinak mám strach, že se slepě motám v kruhu. Mám chuť někam utéct. Zapomenout na to, že nějaká škola, nějaká pravidla a nějaké myšlenkové hranice existují a prostě zmizet. Je to ode mě asi sobecké, ale nejspíš mi není dáno setrvávat na jednom místě dlouho. Jsem střelec a přesně tohle střelci jsou. Přelétaví. Nestálí. Svobodní. Volnomyšlenkáři. Něco ve mně z toho bude. Nechápu, jak někdo může mít rád někoho jako jsem já. Chce se mi brečet z toho, kolik věcí už takhle nedokážu pochopit.

Proč mě má někdo rád? Proč nemůžu být míň empatická a víc flegmatická? Proč jsem musela poznat bezcitné lidi?
Dnes tyhle otázky života asi opravdu nerozlousknu, ale třeba časem se zase dostaví nějaké to deja vu.

- - -

Proč se bojím?

19. června 2016 v 20:39
Kde se ve mně bere ta nejistota? Vytváří ho asi prostředí kolem mě a vlastně možná i trochu on. Na internetu je spousta návodů a tipů, jak poznat jestli je do vás opravdu zamilovaný, ale já jim nějak nerozumím. Je to něco jako horoskop na seznamu na každý den. Ne příliš konkrétní. Jde spíš o to, jak se s tím člověkem cítím, ne? Když jsem s ním, tak je mi dobře. Ale jako by měl nějakou zvláštní imaginární rezervu, kde si nechává ještě prostor pro to, kdybych ho náhodou zranila. Asi mi nevěří a já netuším proč nebo z jakého důvodu. Já sama beru city dost vážně a snažím se v nich být upřímná, mluvit o nich. Vím, jak je to pro vztah důležité.

Jednou jsem se v těch citech nemohla vyznat a vlastně jsem vůbec nevěděla, na čem jsem. Nepřála jsem si nic víc, než aby mi buď dal pokoj a zmizel z mého života, nebo aby se sebral a řekl mi, že si mě vybral. Nakonec si mě trochu váhavě vybral. A právě tohle váhání mě dokáže pořádně rozhodit. Ten pocit nejistoty a vlastně úplný mišmaš ve vaší hlavě. Neustále se ptáte na otázky, na které si nedokážete odpovědět, a pokud ano, tak samozřejmě po svém a tím nejhorším možným způsobem. A little bit sebetrýznivé, ale pokud se vám nedaří, tak se na sebe všechno nabaluje a samozřejmě se přikláníte k těm nejčernějším a možná až paranoidním scénářům.

Vzplanula ve mně otázka, jestli jsme se vůbec měli dát dohromady. Nic se neděje jen tak, ale já bych moc chtěla věřit tomu, že tohle je to pravé a nebude to mít žádný smutný závěr. Zrovna včera dávali Pretty Woman, což jsem viděla poprvé v životě, a i když to bylo sladké jako med a skoro až pohádkové, líbilo se mi to. Vidět lásku je vždycky krásné, ale prožívat ji ještě lepší.

Ale to jsem docela odbočila od toho, o čem jsem vlastně chtěla mluvit. Proč, nebo spíš čeho, se bojím. Vím, že mi řekl, že mě miluje, ale já si asi neustále potřebuji něco dokazovat. Proč si se mnou nepíše už tak často jako před tím? Dřív mi odepisoval skoro hned a teď jakoby ztratil zájem. Když jsem náhodou zahlédla, že se mu líbí nějaká fotka na fb, byla to mamka jeho bývalé přítelkyně. Docela mě to zklamalo. Chápu, že její rodiče si s ním nic neudělali, ale přijde mi ten zájem zvláštní. Co, když pořád někde v hlouby duše nepřiznaně doufá? paranoidní nebo rozumná otázka? Nejhorší na tom je, že i kdybych mu řekla, ať si za ní jde, ať si ji najde a žije si s ní spokojeně až na věky, ve skutečnosti bych to nikdy nemyslela vážně. Miluju ho a chybí mi ta jeho otevřenost a blízkost, která mezi námi byla, ale asi se odsunula někam stranou. Navíc ještě, když se vidíme tak málo.

- - -

Miluji, stoupám, klopýtám, klesám

30. května 2016 v 20:54
Musela jsem počkat, až se mi adrenalin v žilách trochu sníží, abych všechny své myšlenky stihla pochytat. Nevím, jak to funguje u ostatních, ale tohle je můj subjektivní pohled a jsem z toho v poměrně velkém rozpoložení. Sem to můžu napsat. Tady mě za to nikdo soudit nebude a nikdo, koho se to týká, nepozná, že se jedná právě o něj. Vždycky jsem nerada psala příliš osobně, protože můj bývalý blog znala většina mých známých. Tady bych se možná trochu otevřít mohla.

Mám přítele. Možná právě tady začíná můj problém. Náš začátek? Kde přesně ho mám hledat..? Vyvinulo se to z běžného přátelství, které nám trochu přerostlo přes hlavu. Jenže dokud mezi námi panovala tato přátelská atmosféra, tak v rolích kamarádů jsme neměli důvod zaměřovat se na věci, které by nám mohli vadit jako partnerům. Jistou žárlivostí jsem si prošla, ale tahle je jiná. Těžko se s ní vyrovnávám, protože mám pocit, že jejímu důvodu nemůžu konkurovat. Nikdy jsem neměla vztah delší než sedm měsíců a nikdy jsem neviděla tak jistě svoji budoucnost po boku někoho jiného. Bohužel je tu jeden háček. Vím, že by se minulost měla hodit za hlavu (zvlášť ta ošklivá), ale občas se zkrátka objevují podněty, které ji často připomínají. Ať už to jsou věci, slova nebo události, jsou to podněty, které vám nedovolují zapomenout. A když někomu velmi blízkému vstoupíte do života a stanete se jeho součástí, začnete vnímat i tuhle část. Nemůžete s ní nikam hnout, nijak do ní zasáhnout, nijak ji změnit. Můžete se jen informovat, přijmout ji a smířit se s ní, můj kámen úrazu.

Nemám tušení jak se vyrovnat s bývalou čtyřletou přítelkyní, když na ni neustále někde narážím.

Možná to jen moc prožívám, ale jsem zkrátka jednou z těch holek, které věří, že láska ze Zápisníku jedné lásky nebo Titanicu, opravdu existuje. Vím, jaké to je, cítit takovou lásku. Jen mám strach, že jeho zlom mu nedovolí se pro mě otevřít a cítit to samé.

Má mě rád. Opravdu si myslím a chci tomu věřit, že ke mně cítí mnohem víc. Jenže to nedává příliš najevo. Například jeho pokoj. Vím, jak vypadal, když ho opustila. Měl ji všude. Nástěnka plná fotek a popisků, světélka z Valentýna ještě v srpnu, citáty, rámečky vyplněné věčností, facebook zahlcený statusy a změnou stavu na zadaný, kresba s nápisem, že ji miluje a obraz od ní BTW, když je se mnou, nikde nemá uvedeno, že by byl zadaný a ty dvě poslední věci, tam jsou ještě dnes.

Je mi z toho trochu do pláče.

A aby toho nebylo málo, jeho minulost pokračuje i v místě, kde bydlím já. Zrovna, když jsme šli kolem, máme na to štěstí, jsme je skoro všechny potkali a chovali se skoro, jako by k nim pořád patřil. Cítila jsem se najednou tak cize, nepatřičně a nedostatečně jestli něco takového jde. Když se rozloučili, mlčela jsem. Na to jsem prostě neměla, co říct, a hořká slova mě pálila na jazyku. Srdce jsem měla zaražené až někde hluboko v hrudi a jeho tep byl téměř neslyšitelný. Vtipně a trochu hořce bych mohla podotknout, že to byl pocit, jako by mi někdo šlápl na kuří oko. Dneska se mě trochu zmocnila paranoia a dokonce jsem začala přemýšlet o tom, jestli mu tehdy neřekla, že si dají jen pauzu, on to nevzal jako rozchod, a přitom všichni stále nadšeně očekávají, že si k sobě třeba někdy najdou zase cestu.

Nedivila bych se tomu. Nejsem majetnický typ. Ano, nejradši bych si ho nechala pro sebe, ale nebudu mu bránit, proti jeho vůli, kdyby se rozhodl jinak. Ano, zřejmě by mě to zabilo, ale jsem ochotná milovat na tolik, abych se tím nechala zabít. Nejsem jedna z těch nejúžasnějších holek. Neumím vařit, i když se opravdu snažím, nevydělávám, protože chodím do školy kromě brigády o prázdninách a okruh mých přátel se skládá skoro ze samých kluků, takže čeká, kdy mu uteču k jinému. Nejsem taková, nedokázala bych zahnout. Jsou takové holky. Znám je. Ale já mám nějakou soudnost a vím, co je správné a myslím na ostatní. Navíc ho miluju, takže nechápu, proč bych měla něco takového udělat. Přiznala bych si, kdyby ne. Už jsem to udělala víckrát. Když v tom nevidím budoucnost, tak od toho uteču. Začnu pochybovat o tom, jestli s takovým člověkem chci strávit celý život. Vím, že je to daleká budoucnost a daleké plány. Ale pokud si nejsem jistá sama svojí dalekou budoucností, tak to pro mě nemá cenu.

Můj strach? Že ho od sebe odeženu. Že se někde objeví jeho bývalá a obratem se všechno změní. Možná teď říká, že ne, ale ještě se do té situace nedostal.

V hlavě mi poletují slova "budeš mi chybět". Jako bych se s ním už loučila předem, pro případ, že by se rozhodl mě opustit. Ani nevím, jestli tuší, co se mi takhle běžně honí hlavou a vlastně ani nevím, jestli bych se mu s tím měla svěřit. Někdo může říct, že pokud je to ten pravý, tak to pochopí. Ale i já racionálně rozumím tomu, kdyby to nepochopil. Nejsem dokonalá a vlastně mu nemám pořádně co nabídnout. Jsem obyčejná žárlivá holka, která se bojí světa a v nejistotě se ubírá do vnitřního světa. Měla jsem pocit, že do mě vidí. Možná ještě ano, ale bude mu to stačit?

Tohle všechno jsem ze sebe potřebovala nějak vyventilovat. Už hodně dlouhou dobu, jsem se k ničemu takovému neměla. Kdyby tohle někdo četl, byla bych ráda, kdyby mi k tomu něco napsal. Dobrá náhoda by byla, kdyby to byl právě on, ale myslím, že už asi i zapomněl, že píšu blog.

- - -

Co když nezapomněl

24. prosince 2015 v 13:58
Zmítá mnou večerní melancholie a nechce se mě pustit myšlenka, že na všechno nejde jen tak zapomenout. Když se ohlédnu do své minulosti, tak se stalo pár věcí, které mi doslova změnily život. Byla to různá rozhodnutí a také vzestupy a pády.

Ksakru, mluv. Řekni to.

Sedím tu a polykám slzy, protože mi hlava nebere, jak se někdo může jednoduše do někoho zamilovat, když srdce není ještě úplně zahojené. Kdybych uměla psát písničky, nějakou o tom napíšu. O tom jak má někdo zlomené srdce a zamiluje se do někoho jiného, ale minulost mu dýchá na záda. Ten stín minulosti se s tím člověkem táhne jakýmkoli směrem a nikdo s tím nemůže nic dělat.

Vím, jaké to je milovat někoho nade vše. Znám to. Poprvé jsem neměla to štěstí, abych s tím člověkem byla. Ani o tom nevěděl a já jsem si po jedné smutné události začala říkat, zlomená duše. Zkrátka pocit, na který nikdy nezapomenu. Do té doby bych nevěřila, že city umí bolet i fyzicky. Jako by vám na hrudi ležel obrovský balvan a vy jste nemohli popadnout dech. Tak strašně dlouho trvalo, než jsem znovu uslyšela svoje srdce bít.
Ale nebylo to trochu špatné načasování? Protože, to co ve mně bít začalo, tak v tom druhém, chvíli předtím, bít přestalo. Uplynulo moře času a nakonec jsme spolu, ale říkám si, jestli někdy stejně jako já dokáže znovu cítit, to samé nebo něco víc než poprvé.

Právě jsou Vánoce a dneska jsem mu dala dárek (takové přáníčko a zároveň dopis), ve kterém jsem mu poprvé řekla, že ho miluji. Jenže poté, co to držel v rukou, už jsem to nemohla vzít zpět. Ne proto, že bych nechtěla, aby to věděl, ale ze strachu, že ke mně necítí to samé. Že pořád nezapomněl na to, že už jednou miloval a podruhé ta dvě slova nedokáže říct někomu jinému.

(Stalo se mi, že jsem měla vztah, ve kterém jsem tato slova používala naprosto prázdně. To jsem si ale uvědomila, až postupem času. A to je právě to, čeho se nejvíc bojím, že ho podvědomě přiměji říkat prázdná slova.)

- - -

Na vysokém, neznámém místě

23. srpna 2015 v 18:31
Ocitám se kdesi v půli vysokého a dlouhého mostu, stojím na okraji a přemýšlím, co dál. Do dlouhých šatů se mi opírá lehký vítr a dlouhé vlasy mi poletují jedním směrem, přičemž mi pár pramenů překrývá tvář. Mám možnost jít dál, vpravo či vlevo. Na jedné straně slunce vychází a na druhé zapadá. Vychází v minulosti a zapadá v budoucnosti. Netečně pozoruji, jak čas kolem mě plyne, a já jen ztuhle stojím. Ne, že bych nechtěla vykročit, ale přišla jsem o veškerou motivaci. Ztratila jsem všechno, co mě vedlo někam dál, a pokud jsem objevila něco nového, tak mě to nechává pochybovačnou, kvůli strachu, že by se minulost mohla opakovat, či mohla být ještě zranitelnější.

Chápu, že svoji budoucnost nenajdu v knížkách, filmech, písničkách ani ve vlastních kresbách, ale aspoň se mám kam uchýlit, když se mi z reality začíná točit hlava.

Nesmím na tom okraji stát příliš dlouho, protože až se mi podlomí kolena, nikdo nebude stát vedle mě, aby mě zachytil, když budu padat. Na tomhle skokánku jsem jen já, a je jen otázkou času, kdy vítr zavane silou, kterou neustojím.

V ten moment prostě zmizím a těžko mě někdo najde. Sama sebe jsem nenašla, natož aby někdo našel mě. Chtěla bych, aby to bylo navždycky, ale jedno křídlo nikdy létat nebude.
Těžko se popisuje zmatek v duši. Takové malé stvoření, tam sedí v koutě za stěnou, skrz kterou nikdo neslyší tichý pláč.

Naprosto výstižný song.


- - -

Jeden krok vpřed a dva zpět

17. srpna 2015 v 12:40
Vracím se zase tam, kde jsem se před půl rokem zapomněla. Naše cesty se rozdělili a já teď musím jít zase tou svojí. Zpět ke knížkám, introvertnímu světu, psaní a kreslení. Vidím to naprosto stejně jako předtím. Je jen jedno, co můžu opravdu ještě ztratit a bez toho by už vážně nemělo smysl se smát.

Jak vypadá takový vzestup? Jak se postavit zase na vlastní nohy? Jak se spoléhat jen sám na sebe, protože se nemáte o koho jiného opřít? Těžko říct. Všechny pády jsou těžké, ale dosud jsem se ze všech tak nějak vrátila zpět, takže nebudu dělat výjimky, i když se mi každý další zdá tvrdší a tvrdší.

Konec romantiky a souznění. Otevírá se zase svět, na který jsem dlouhou dobu nepomyslela, a ve kterém jsem se cítila svá. Fantasie, vnitřní hlas a vlastně celé mé tajné útěkové místo. Jsem zase volná jako pták a musím se jen trochu připravit, než opět máchnu křídly. Tentokrát chci letět naproti hvězdám a lepším zítřkům.

I když si právě neprocházím tím nejlepším obdobím, tak se snažím svým nejbližším dát to nejlepší ze sebe. Třeba to někdo z těch blízkých ocení a poděkuje mi obyčejným a přitom tak cenným úsměvem nebo obětím.


Jsou věci, které jsou napsány mezi řádky, ale dokáže je objevit jen málokdo.

- - -

Srdcervoucí chvíle

16. srpna 2015 v 10:52
Tak jsem se po dlouhé dobře opět podívala na blog a uvědomila jsem si, jak moc ho zanedbávám. Není to tím, že bych neměla o čem psát, jako spíš tím, že jsem měla období, kdy jsem nevěděla, jak to mám napsat. Prošla jsem si teď nedávno rozchodem s mým klukem. To, co mezi námi časem vázlo, byla komunikace a mě, jakožto slečně náročné, to začalo vadit. Nebyl v tom nikdo třetí, jak to často bývá, ale právě jen obyčejná ovšem pro mě podstatná komunikace. Chápu, že až se lidé za nějaký čas poznají téměř do detailů, tak se jejich společné téma stočí spíše na všední věci, ale i tak.

Vyčítám si, že nejsem úplně výborná partie, protože s nikým nedokážu vydržet půl roku jen tak, aniž bych se s ním nezačala nudit. Znám pár lidí, kteří mi přirostli k srdci, a mám si s nimi, co říct stále, ale do téhle jejich kategorie já nepatřím.

Jdu si takhle po ulici, když vidím nádherný pár. Sluší jim to, baví se spolu a smějí se. Ano, takhle to taky bylo jenže jen bylo. Přesně takhle jsme totiž vypadali i my.

Asi už jsem trochu zničená veškerou tou romantikou, na kterou nepřetržitě koukám v televizi a vymývám si tím mozek. Jenže jak si mám pomoct, když to mám ráda? Mám ráda svíčky, když je tma, růže, ať je to jakákoli příležitost, obětí jen tak pro radost nebo když ten druhý vycítí, že to potřebujete nebo maličkosti, kterých si ten druhý na vás všimne. Ano jsou takoví lidé, znám takové, ale jak jsem řekla, já nejsem jejich level. Jen smutně sleduji skutečnost, jak si je krásné holky, s fitness postavou a hřívou až do pasu omotávají kolem prstu. A já jen stojím uprostřed. Dokonce jsem měla i to štěstí, že jsem se stala takovým mezičlánkem v této vyšší lize. Nesnáším být mezičlánek! Jen takové krácení chvíle, než si najde nějakou, se kterou stráví zbytek života.

Zkrátka si myslím, že chyba je ve mně. Jsem teď na cestě, jak se znovu postavit na vlastní nohy, a zase začít trochu žít. Snažím se zachytit všeho, abych jen tak nevrávorala a vyšplhala zase tam, kde najdu zase sama sebe.

Pokud se zamiluji, tak to neovlivním. Jenže pravá láska nečeká. Ta zkrátka je a neptá se. To jen lidé ji zamlčují nebo nedávají najevo, protože mají strach, že by se minulost mohla opakovat.

- - -

Neurčito, nevysloveno

6. července 2015 v 17:26
Někdy se stane, že potkáte člověka, se kterým si výborně rozumíte a máte chuť mu na sebe prozradit úplně všechno. Jenže občas do cesty vstoupí strach z toho, že byste mohli udělat chybu.

Potkala jsem jednoho človíčka a skutečně mi padl do oka. Když jsem s ním, tak je mi opravdu dobře a cítím se s ním tak nějak na podobné vlně. Mám pocit, že to je ten typ člověka, který vycítí, když potřebujete obejmout, nebo slyšet něco povzbuzujícího. A už bych i řekla, že vím, jak takový typ poznat.

Vezměte si, když jste třeba na procházce a najednou zakopnete a padáte. Jde ten dotyčný před vámi, vedle vás nebo kousek za vámi? Pokud jde před vámi, tak než se stihne otočit a zjistit, co se stalo, vy už budete sedět na zemi. Pokud jde za vámi, může vás zachytit, ale lepší je, když jde vedle vás, protože se na sebe můžete podívat a je co nejblíže k tomu, aby vám nabídnul pomocné rámě, když se řítíte dolů.
Ale tohle není žádný návod, jako odhadnout charakter. Jen jak si myslím, že by to mohlo být.

Teď, když tento článek píšu, nemám myšlenky zrovna urovnané, takže se omlouvám, jestli je to trochu zmatené. Od rána jsem vlastně nic moc nesnědla a slova mi nějak váznou v krku a nechce se jim ven. Ta slova, která jsou opravdu důležitá a ne tolik všední. Jako bych tam měla cedník, přes který se nemohou dostat ven.
Já asi zkrátka neumím psát o něčem normálním, protože vždycky sklouznu k těmto tématům, když na mě přijde těžká chvilka.

- - -

„Bolest si vyžaduje procítění.“

23. května 2015 v 18:02
Nevím co se to se mnou děje. Omluvte prosím tento článek, protože to budou jen mé smutné výlevy. Nevím, jestli na mě padla deprese z toho počasí, nebo si prostě někdo tam nahoře řekl, že štěstí a radosti už bylo dost, tak by to chtělo opepřit.

Nejhorší na pocitu štěstí je to, že je prchavý. Ne vždy Vám všechno vychází přesně podle Vašich představ a jsou chvíle, ve kterých sami sebe kritizujete za každou věc, kterou podle Vás uděláte špatně, a to vede k tomu, že do toho spadáte čím dál hlouběji. Asi bych to přirovnala k bažině. Čím více se z ní snažíte vymanit, tím více se do ní ponořujete, jestli mi rozumíte.

Venku pláče obloha a já brečím doma. Ani pořádně nevím proč. Samo to tak nějak vyplouvá na povrch a nedá se to zastavit. Včera jsem se příteli rozbrečela v náručí a nebyla jsem mu schopná říct, co se děje. Chudák z toho byl opravdu vyděšený. Zdá se mi jako bych byla citlivější a zranitelnější než obvykle.
Normálně, když se na mě podíváte, řeknete si, že jsem namyšlená nebo hodně sebevědomá holka, která je živel. Jenže ve skutečnosti, když mě poznáváte, tak jste udiveni tím, jak jste se mýlili a nemůžete tomu uvěřit. Nejsem holka, která svádí kluky, miluje diskotéky, chodí se zdviženým nosem a opovrhuje maličkostmi. Naopak jsem romantická duše, která chce milovat a doufá, že svět pro ni bude lepší, když mu ze sebe bude dávat to nejlepší. Hrdinsky si to nejhorší a nejtěžší nechávám pro sebe a potom vznikají taková období jako právě toto, kdy na mě všechno dopadne a těžko se mi zvedá z kolen, na která jsem dopadla.

Představte si nějaké bojácné zvíře, které nemůže mluvit, ale jen utíká nebo se schovává před nebezpečím a jeho strach vidíte v jeho očích. Tak se přesně v poslední době chovám. Přála bych si, aby se ve mně konečně někdo vyznal, potřebovala bych asi poradit sama se sebou. V jednu chvíli jsem cílevědomá a snažím se jít za nějakým, dosud nestanoveným cílem, ale v druhé chvíli jsem někdo, kdo pohlédne do budoucnosti a řekne si, jak to tu má vlastně přežít.

Dříve v mých očích byla zamilovanost, radost a žádná těžkost, ale pak se ve mně něco zlomilo a stal se ze mě někdo jiný. Asi mi zkamenělo srdce nebo se zvláštně obrnilo, vůči veškerým věnovaným i vysílaným citům a jako by přestalo bít. Řeklo si, že už jsem s ním skoro pět měsíců, a když s ním budu ještě déle, bude ta bolest potom mnohem větší. Žádná nepřijde, ale co když.. ?

Je smutné, že se někdo jako já tak bojí světa nebo spíše lidí.

- - -

Autoškola

8. května 2015 v 11:01
Jedna z dalších maličkostí, která mě měsíc cepovala, abych se na silnici chovala tak, jak mám, a která mi v den závěrečných jízd a testů způsobila malou žaludeční nervózu. Ale stálo to za to!
Jsou samozřejmě případy, že se to někomu nemusí povést hned na poprvé (a toho jsem se bála asi nejvíc), ale nakonec jsem všechno úspěšně zvládla.

A jak to začíná? Nejdříve jsem si obhlídla situaci a vyvodila si z toho nějaký závěr jako, která z toho nepřeberného množství autoškol pro mě bude ta nejlepší. Spolužáky a vůbec mojí věkovou kategorií bylo tohle téma hojně diskutované, takže jsem si mohla udělat obrázek poměrně rychle. Můj taťka má naštěstí pár známých i v těchto vodách, takže pro mě nebylo tak těžké poprvé se spojit a vyřídit formální záležitosti jako přihlášku a podobně.Nadále probíhalo všechno plynule, v pořádku, na domluvě. Líbilo se mi na mém učiteli, že stačilo zavolat, jestli by nešlo to nebo ono, jestli bych si mohla procvičit ještě to a to a zkrátka, že byl mobilní, komunikativní a příjemný (uznejme, že je lepší, když na vás nikdo nekřičí a všechno se snaží v klidu vysvětlit i třeba desetkrát).

Ještě dva dny před závěrečnými zkouškami mi chyběly asi 2 hodiny jízd, takže jsme se domluvili a odjezdili je. Jenže pořád jsem se cítila taková nesvá v parkování, tak jsem mu ještě večer zavolala, jestli bych nemohla ještě ten den před zkouškami si jít zkusit parkovat. "Není problém, jasně!" byla jeho odpověď, což mě jen utvrdilo v tom, že byl i vstřícný.
V den D jsme tedy nejprve udělali testy a měla jsem jen jednu otázku špatně, takže jsem prospěla. Následovalo nějaké vyřizování papírů a ostatních záležitostí, takže jsem si mohla zajít na svačinu a potom dojít k autoškole. Tam se nejprve odjezdili motorky a potom se jezdilo autem s komisařem.

Stala se mi taková menší příhoda zrovna při parkování. Strašně se mi začala klepat noha na spojce a nešla zastavit. Tréma se mnou trochu cloumala, takže jsem si musela vyřadit a vydechnout. Komisař s učitelem mi řekli, abych si klidně vyskočila ven z auta, klidně si ho i obskákala, nadechla se čerstvého vzduchu a protáhla se. Trochu jsem se ostýchala, ale nakonec jsem teda vylezla, poskočila si u dveří, dvakrát se zhluboka nadechla a zasedla zpět. Probíhalo celkem dobře a i ve vtipném duchu, ale jak řekl můj učitel, komisař je sice fajn, ale je spravedlivý. A tak to i bylo. Když jsem se měla vystřídat s klukem, který to dělal taky, tak jsem byla už ráda, že to mám za sebou a jenom jsem se spokojeně vezla. Podepsala jsem papír, na kterém bylo, že jsem prospěla a zase mě zaplavil ten pocit štěstí.

Byla to opravdu velmi dobrá zkušenost, která mi toho spoustu dala a posunula mě zase někam dál. Poznala jsem díku tomu zase nějaké nové lidi, kterým budu vděčná za to, že teď budu moci řídit a také lidi, kteří mě v tom podporovali a přáli mi hodně štěstí.

Ještě tedy na závěr pro ty, kteří by chtěli také začít s autoškolou, tak můžu doporučit Autoškolu Vágner.
(PS: Nevím, jestli jsou webové stránky aktuální, já platila za skupinu "B" 8.900,- + 700,- úřadu za závěrečné testy a jízdy.

- - -

Nezastavující se kolotoč

18. dubna 2015 v 11:46
Potřebovala bych si umět nafouknout den. Když jsem byla mladší, vždycky jsem se na takové lidi (lidi, kteří věčně něco nestíhají) dívala nevěřícně a říkala si, proč? Vždyť den je tak dlouhý a nemají, co dělat. Do té doby se projevovala ještě moje nevědomost. Rychle a vlastně neznámo kdy, jsem do tohohle kolotoče spadla také. Najednou všechno běží jako na linkovém pásu, který se nezastavuje a nezpomaluje a nepouští nás ven. Nesměle to všechno pokračuje bez nějaké možné, blížící se přestávky. Nesmíte si odskočit a nesmíte si chvílemi ani nic dopřát, pokud chcete, aby všechno, co děláte, bylo perfektní.

Dřív jsem nechápala, proč si lidé píší diáře a organizují si každou hodinu nebo minutu. Teď, když jsem v tom s nimi, směle cupitám v jejich šlépějích. Zatím jsem nedospěla do takového stádia, abych si pořídila deník a plánovala si i to, kdy půjdu na záchod, ale mám takový pocit, že se k tomu poměrně rychle blížím.

Jsem ve třetím ročníku na střední škole a zdá se mi, že toho mám nad hlavu už teď. Co bych dělala, kdybych šla na vysokou? Znamenalo by to žádný život a žádný prostor pro sebe? Mám svoje pomalé tempo a nerada na něco spěchám, což znamená, že když mám pracovat rychle, stresuje mě to, jsem nesoustředěná a pod tlakem.
Vysloveně nesnáším tuhle uspěchanou dobu! Proč se všechno hrne tak neskutečnou rychlostí kupředu? Kam se všichni tak ženou? Vždyť takhle to přece nemůže fungovat věčně..
Čím dál víc začínám registrovat, kolik lidí začíná chodit k terapeutům, kolik bere léky na uklidnění, kolik z nich si chodí do lékárny pro nějaké čaje posilující mysl nebo kolik jich začalo pít kafe, méně jist a začali přicházet o vlastní potěšení a vlastně v jádru o vnitřní život.
Vím, že jsem ještě mladá a mám na takový shon čas, ale nemůžu vyrůstat ve vlastním světě, když nebudu stíhat ten okolní, ten, pro který tu jsem.
Už kdysi dávno totiž někdo ztratil pojem o tom, proč tu vlastně jsme. Ne všechno kolem nás, veškerý vývoj technologií a ostatních vymožeností, je pro nás dobrý. Zpříjemňuje nám sice život, ale bere nám duše. Lidé raději sedí za počítačem, než aby šli za zábavou někam ven, raději hledí do mobilů a s někým si dopisují, než aby se s někým osobně setkali.

Jsem TA, která se cítí udupaná společností, pravidly a zákony, ale nemůžu nic říct. Cítím se tak jen já?

- - -

V mysli ostatních

12. dubna 2015 v 16:00
Jsem hodně přemýšlivá a každou věc se snažím, zanalyzovat tak, aby nikomu neublížila, nikoho neponížila a zkrátka, aby vyhovovala všem. Jenže, jak to udělat, když jsme každý jiný. Je to tu pro mě těžké. Mám kolem sebe spoustu lidí a s tím také spoustu různých povah a názorů. Ale abych nepovídala pořád tak obecně, tak se to pokusím trochu přiblížit.

Máme ve třídě, takovou dívku, se kterou se všichni v pohodě baví, rozumí si s ní a zkrátka to není ten typ odpadlíka, který by se musel nějak angažovat, aby ho ostatní přijali mezi sebe. Zpočátku jsem si s ní rozuměla a vypadalo to, že jsme si hodně podobné, ale časem se ukázalo, jak moc jsme odlišné. V poslední době se mi zdá, tak trochu povrchní, otupělá vůči citům druhých a pohrdavá vůči mně. Nechci ji tu hanit, ale ona je právě takový příklad toho, že zrovna u ní nevím proč mi záleží na tom, co si o mě myslí. Dává mi většinou dost okatě najevo, že cokoli, co řeknu, je hloupé, stupidní nebo absolutně nevhodné. A tím způsobem se na mě taky dívá. Psychicky mě to ponižuje (ale možná jen proto, že si toho všímám a že si to připouštím)

Nepřipadá mi, že bych řekla něco špatně nebo nevhodně, ovšem jak záhy na sobě ucítím její pohled, tak začnu přemílat všechno, co jsem řekla a co jí na tom mohlo přijít tak absurdního.

A ještě něco ke mně.. Jsem takový asi tišší typ, protože když něco řeknu, tak to třeba nikdo ani nepostřehne, ale jakmile to samé řekne někdo jiný, výraznější, autoritativnější a s respektem, tak se všichni začnou vyjadřovat a spřádat na to diskuze.

Je to se mnou asi trochu složitější. V hlavě mám takovou, říkejme tomu "analytickou místnost", ve které všechno probírám, přemílám a opakovaně se sama sebe ptám na různé otázky a snažím se najít východiska nebo nějaká řešení, kterými bych všem těm problémům zvenčí mohla zabránit.

Zajímalo by mě, jestli je takových lidí jako já víc. Jestli taky někdo hodně rozmýšlí nad tím, co řekne, a záleží mu na tom, co si o něm myslí ostatní a jestli se s tím snaží nějak bojovat (nevšímat si toho) nebo si nechává dál ubližovat.

- - -

Nový začátek

5. dubna 2015 v 10:06
Tak jsem si řekla, že začnu znovu.

(Můj předešlý blog se mi zdál už trochu dětinský a měl trochu zvláštní historii, která nesla sice bohaté, avšak ne příliš úsměvné, vzpomínky, ale řekla jsem si, že co bylo, bylo a chci tenhle rok, začít s něčím novým.)

Delší dobu mi trvalo, než jsem v sobě zase našla chuť psát. Měla jsem těžká období, přes která jsem se musela přenést a nechtěla jsem, aby se to nějak prolínalo do mých článků. Navštívil mě takový psací útlum, který přetrvával myslím už dost dlouho.

Posledních pár dnů mám potřebu si trochu vylít srdíčko s jednou větší záležitostí, která není myslím nikomu cizí. kecy, drby, klepy, pomluvy atd. Jasně, každému občas něco uletí, plácne nějakou hloupost, nebo někoho jen z hecu pomluví. Ale proč to dělat záměrně? Proč bychom tím měli někomu ubližovat? Pomsta? (co si tím chce člověk dokázat?!) Proč má někdo potřebu vymýšlet si věci, které nejsou pravda a všem je prezentovat? Je to jen ukázka toho, jak je sám se sebou nespokojený a celkově ve svém životě nešťastný?
Jsem celkem smutná z toho, jakým způsobem se naše společnost vyvíjí, ale na tom už asi nic nezměním. Jen nechápu ty jedince, kteří se v tom vyžívají a mají z toho potěšení. Nemám na mysli teď bulvár, což je kapitola sama pro sebe ale obyčejné lidi, kteří si o sobě myslí, že jsou něco víc a mají potřebu ty okolo sebe shazovat. Opravdu jsem si myslela, že tohle existuje jen v pubertálních filmech, které nemají vcelku žádný realistický podtext. Asi jsem se spletla.

Takový člověk si nejprve omotá všechny kolem prstu, poté jim našeptává hlouposti a následně dosáhne toho, čeho chtěl. Pošpinit, zahanbit nebo zkrátka zničit oběť. V těchto situacích je těžké se hájit. Zvlášť, když je obětí někdo, kdo nemá v povaze oplácet stejnou mincí, nebo špinit svým názorem (i když třeba pravdivým) iniciátora.

A z druhého pohledu.. Jsou asi věci, o kterých se někteří stydí mluvit, tak si je přetváří k obrazu svému (k takovému, kterým mohou uspokojit nenasytné uši svého okolí).

A poslední část mé výlevy zakončím asi tím nejlepším, a tedy házením viny na ostatní. Nesmyslné, nepochopitelné, neakceptovatelné. Co více dodat..

Omlouvám se za moje chvilkové rozhořčení, ale potřebovala jsem tuhle záležitost trochu vyventilovat.

- - -
 
 

Reklama