Téma týdne

Quo vadis – kam kráčíš

12. března 2017 v 15:31
Asociace? - svět. Zrovna včera jsem měla takovou zadumanou náladu a prohlížela jsem si moje oblíbené osobnosti, jejich citáty, rysy, motivy a podobně a došlo mi, proč je mám tak ráda. Nerozlučně se pojí s tímto tématem. Jsou to osobnosti, které chtěli milovat a šířit to mezi lidi. Aby se měli rádi, aby život pro ně byl blahem a radostí.
Zde moji dva velikáni: John Lennon a Charlie Chaplin.

Za Johna Lennona mluví například jeho text songu Imagine. Ale také spousta dalších. Sice tyhle písničky neobsahují kvanta textu, ale vyslovují neskutečně moc. Tímto by se měla většina lidí řídit. Chtít žít v míru a s radostí. Bez krutosti a násilí, nespravedlnosti a korupce. Ano byl sice hippie, nebyl dokonalý a možná měl růžové brýle, ale měl i obrovské srdce, o které se chtěl podělit s každým dalším člověkem. Neříkám, že celý jeho život byl správný, každý dělá chyby, ale mě osobně velice oslovil, nejen jako umělec, ale hlavně jako člověk se srdcem na správném místě. Asi jako většina lidí si i já myslím, že si rozhodně nezasloužil takovou smrt.

Připomenutí:


A druhý favorit Charlie Chaplin. Jeho charakter, nadání, mysl a celkové vystupování mě naprosto uchvacuje. Další, který se nebál vystoupit a trochu zapůsobit. Jeho citáty jsou upřímné a mají hodně do sebe. Nejvíc ze všeho mě oslovil jeho brilantní herecký výkon ve film Diktátor (1940), kde měl velmi působivý projev. Beru to jako známku toho, že se snažil za něco bojovat, prostřednictvím svého umu a vlivu. Byl to pro mě skutečný umělec. I když jsem si teď o něm zjistila, zase něco navíc, vůbec nic mi to nevzalo. Naopak jsem se utvrdila ve svém názoru a dostala jsem chuť sehnat si knihu s jeho životopisem. (Můj životopis - Charlie Chaplin / překlad František Vrba)


Citace (naprostý souhlas):
"Charles Spencer Chaplin je jeden z hrstky geniů našeho století. Jsem pevně přesvědčen, že s perspektivou času se ocitne v jedné řadě s Molierem, Aristofanem - ve stejném patře s G.B.Shawem... a v oboru technického objevitelství - ne tak daleko od Shakespeara, jak se na první pohled zdá. Jeho pionýrství v oboru filmové dramaturgie a režie dosud nikdo ani nezačal studovat. Kdyby z kteréhokoliv dnešního filmu kdekoliv na světě bylo možno vystřihnout tradice, symboly, výrazové a technické prostředky, jež Chaplin objevil a zavedl, zbyly by z nejskvělejších současných filmů nesmyslné cáry." - Jiří Voskovec
- - -

Konec cesty

11. února 2017 v 15:57
Zrovna včera jsem měla takové uvědomění, o kterém bych se mohla rozpovídat trochu v tomto tématu. Jednoduše se mi to spolu spojilo.

Bylo ráno. Ležela jsem zrovna v posteli a četla si knihu, když jsem se najednou zamyslela a hlavou mi proběhla myšlenka. Vzbudila ve mně docela zaleknutí, protože byla velmi silná.

Uvědomění toho, že vlastně jsme, začíná někde ve třetím, možná spíše ve čtvrtém roce našeho života. To, co bylo předtím, si nepamatujeme a dokážeme bez toho žít, i když by nás to možná zajímalo.

Nastává tedy otázka. Přijde toto smířlivé uvědomění i v moment, kdy náš život bude mít skončit? Bude to také tak jednoduché? Ztratit vědomí o tom, že jsme umřeli stejně jako moment, kdy jsme se narodili?

Co vlastně bude PO životě? Jaké to bude nebýt? … Asi se ptám na otázky, na které doposud nebyly nalezeny odpovědi (a pokud byly, tak jsou asi čistě hypotetické, protože čím by byly podloženy?).

Obvykle se to snažím objasnit tím, že je to přirozená věc. Každého to čeká, ale vlastně nikdo neví, co přijde až naposledy vydechne. Bolest? Poslední vzpomínka? Promítnutí všech momentů? Bílé světlo na konci tunelu?

Jediné, co víme, je to, že na konci naší cesty, čeká každého to stejné. Někdo se toho přímo panicky bojí a já se přikláním, poněvadž pokud se nad tím opravdu zamyslíte a uvědomíte si podstatu svého bytí, tak přijdete na to, že je velmi jednoduché zapomenout a opomíjet. Co právě teď děláte? Žijete? Nebo přežíváte?

Podívejte se sami na sebe a buďte k sobě upřímní. Udělali jste někdy něco, co vás naplnilo? Ano? A jak často to děláte? Pokud to bylo poprvé, tak z toho nedělejte naposledy. Jste schopní. Udělejte to znovu. Třeba jinak, ale ten pocit bude ještě lepší a budete se snažit si ho opakovat co nejčastěji. Potom budete žít. A na konci si budete moci říct, že plnohodnotně.


- - -

Srdce z kovu

27. listopadu 2016 v 18:07
Někteří lidé asi postrádají city. Já jsem hodně empaticky založená a opravdu mě ubíjí, když ostatním absolutně nezáleží na druhých. Někdy v září jsem se sama přesvědčila o téhle vlastnosti. Z mého nyní už expřítele se vyklubal pěkný hajzl ne, slušněji to říct nejde. Snažil se mi vnutit dojem, že já jsem vlastně ten, kdo v tom vztahu trpí, a zkráceně řečeno, že pro mě není dost dobrý (takové ty řeči, tahám se s jinou, ale chci, aby sis myslela, že to tak není). Rozmazávat to asi nemá smysl, protože tohle se totiž pochopit nedá. Snažila jsem se, ale naprosto nechápu, proč ten člověk měl potřebu mi lhát. Možná mi nechtěl ublížit, ale s tím měl dělat něco dřív, než jsem objevila na internetu rozvěšené fotky, jak se s ní líbá, dala je tam samozřejmě ona. Neznám ji tak dobře, ale určité zkušenosti jsem s ní už měla. Víc vygumovanou holku, která myslí jenom rozkrokem jsem ještě nepotkala. Ale asi právě tu dvacetiprocentní potřeboval. Čímž mířím k tomu, že se k sobě vlastně dokonale hodí. On hajzl a ona, myslím, že jsem se vyjádřila jasně.

Tohle jsem si opravdu nezasloužila.

Pořád se mi zdál chladný a neotevřený, postupem času i vzdálený a já jsem si to dávala za vinu. Naprosto neprávem. Snesla bych mu modré z nebe, dala jsem mu ze sebe naprosto všechno a on na to jednoduše plivnul a dupnul. Tohle nebyl jeden z těch rozchodů, který končí dobrým přátelským vztahem (jestli se to tak dá říct). Chtěl nás udržet na přátelské rovině, ale to byla hodně naivní představa. Nedokážu se na něj podívat a ani s ním mluvit. Zhnusil se mi. Všechno, co jsem s ním prožila, ztratilo smysl. Nejradši bych si na něm vykřičela hlasivky a facka by ho neminula. Jenže už je trochu pozdě držet v sobě tu zášť. Tak jsem udělala aspoň jedno řešení. Zablokovala jsem ho všude, kde se dalo a doufám, že ho nikdy nebo aspoň dost dlouho nepotkám.

Vzhledem k tomu, že jsem zrovna v tom období začala chodit na vysokou, tak mi pokazil i začátek školy. Nedokázala jsem se pořádně soustředit, takže jsem zkazila, co se dalo. To mu zazlívám asi nejvíc.

Na druhou stranu to jednu výhodu mělo. Poznala jsem lepšího člověka. Takového, který se mě snaží rozesmát, když jsem smutná ne, že se mnou přestane mluvit a má zkaženou náladu taky, dává najevo, že o mě má zájem ne, že se ode mě odtrhne a nevšímá si mě a poslouchá mě ne, že kouká jinam a myslí na někoho jiného.

Tohle je to, co mi chybělo, co jsem potřebovala. Po čem moje vnitřní já zoufale volalo. Život je ale asi plný hledání něčeho lepšího. Právě proto, se nejspíš dějí takové věci. Pro někoho přirozené, pro někoho nepochopitelné.

Jedno ponaučení z toho ale vyplynulo. Nikdy se nenechat hnát do kouta, mít oči otevřené a žít život s nadhledem. Všechno nemůže být tak vážné. Jsme tu přece, abychom si ten život užili, prožili ho, ne ho přežili. Někdo by mohl oponovat, ale to je zase k jinému tématu.

- - -

Náhody neexistují

11. srpna 2016 v 21:07
Tohle téma bych chtěla rozebrat z více úhlů, protože zrovna nedávno jsem dočetla jednu knížku, která se mi k tomuto tématu docela dobře hodí a její konec mě krásně zahřál u srdce.

Nejprve asi rovnou k té knize, která nese název Možná v jiném životě, a jejíž autorkou je Taylor Jenkins Reidová. Příběh se po pozvolném začátku rozdělí na dva různé paralelní světy. Co by se stalo, kdy… Čekala jsem, že konec bude mít nějakou konečnou verzi, ve které se dozvím, pro jakou se hlavní hrdinka nakonec rozhodla, ale zjistila jsem, že ve výsledku to bylo vlastně úplně jedno.

Neprozradím asi nic zásadního, když řeknu, že v jedné části se tam píše o mnohovesmírech.

Teď budu citovat: "To znamená, že když si hodíte mincí, padne panna i orel. Každou vteřinou každého dne se svět dál a dál štěpí na nekonečné množství paralelních světů, kde všechno, co se může stát, se děje. Existují miliony, biliony nebo biliardy různých verzí nás samých, které prožívají důsledky našich rozhodnutí."

Poslední část tohoto vysvětlení mě naprosto dostala: "Vím, že možná existují světy, ve kterých jsem se rozhodl jinak, a to mě přivedlo někam jinam, k někomu jinému. A mě bolí srdce pro každou verzi sebe sama, která neskončila s tebou."

A nyní tedy k tomu, proč jsem o tom mluvila. Všechno, co uděláme nebo pro co se rozhodneme, má v budoucnosti určitý důvod. Kdybychom i jednu jedinou věc udělali jinak, tak se naše budoucnost bude ubírat jiným směrem.

Můj příběh? Tady. Začátkem června minulého roku jsem se seznámila s mým nynějším přítelem. Tehdy jsme si doopravdy padli do oka a začali jsme si často psát. Postupem času jsem zjistila, že ve mě jeho přítomnost něco změnila. Cítila jsem, že o něj nechci přijít. Někdy na podzim minulého roku, když jsem se sblížila s mým dobrým kamarádem X, a učinila jsem první rozhodnutí. Bylo mi s X opravdu příjemně, ale věděla jsem, že když se teď rozhodnu pro něj, tak přítele odstavím na druhou kolej a nikdy s ním nebudu. Přišel ten okamžik. Vypadalo to, že mě chce X políbit. Byl ode mě vzdálený tak, že se špičky našich nosů téměř dotýkaly a cítila jsem jeho dech na rtech. Nehnula jsem ani brvou. Jen mi hlavou běželo: "Nedělej to. Nedělej to. Prosím." Nevím, jestli to byla prosba mého srdce vůči němu, nebo můj vnitřní hlas, který mi napovídal, abych poslechla srdce a rozhodla se správně. Jsem ráda, že jsem v ten moment ani nedýchala, protože kdybych jen nepatrně naznačila, že se může přiblížit, dnes bych tu neseděla a nepsala tenhle článek.

Samozřejmě, jako v té knize, existuje ještě druhá možnost, jiný vesmír, v němž jsem X dala tu možnost mě políbit. Jenomže to, jestli bych byla stejně šťastná, jako jsem teď, bych zjistila jen tehdy, když bych to skutečně udělala.

Není tedy úplně náhoda to, že jsme se s přítelem dali dohromady. Souvisí to i s rozhodnutími, která jsme učinili.

A poslední taková třešnička na dortu? Potkali jsme se už dávno před tím, než jsme se poznali ne, nebylo to v minulém životě. Ještě když byl se svou bývalou přítelkyní, tak ji přijel překvapit k nám do vesnice. Vím, že jsem s ním tehdy jela autobusem, ale nechtěla jsem si ho nějak zvídavě prohlížet, protože vezl růže a já jsem si říkala, že ta dívka musí být nejšťastnější pod sluncem, a nezaslouží si, abych jí okukovala přítele. Viděla jsem jen to, co jsem v daný okamžik vidět měla. A jeho myšlenka, když viděl on mě? (moc dobře si ten okamžik pamatoval). Líbila jsem se mu, ale neznal moje jméno a ani nevěděl, jestli jsem od tam. Řekl si: "Škoda, že tuhle asi znovu nepotkám." Prý se po mě zkusil podívat, ale neměl šanci mě najít. A k tomuhle se vlastně skvěle nabízí jeden citát, který má vytetovaný na levé paži.

"Prosím vás co nejsnažněji, mějte trpělivost s nezodpovězenými otázkami ve svém srdci a pokuste se je milovat jako zamčené pokoje a jako knihy napsané neznámým jazykem. Nehledejte odpovědi, které nemůžete dostat, protože byste s nimi nedokázali žít. Prožívání je hlavní, žijte tedy se svými otázkami a možná se postupně, aniž byste si toho všimli, jednoho vzdáleného dne dožijete odpovědi." - Rainer Marie Rilke

Stali jsme se tedy součástí náhody nebo osudu?

- - -

Spokojený život?

2. června 2016 v 14:01
To asi ne. Jasně. Někdo může být šťastný a spokojený většinu svého života, ale nikdy to není v kuse. To by snad ani nebylo možné. Nebo, doposud jsem se s žádným takovým člověkem nesetkala. Ale přejdu k asi trochu subjektivnějšímu pohledu.

Už jednou jsem psala o spokojených pocitech, které jsem momentálně prožívala. Byla jsem opravdu šťastná a nic by mě nerozhodilo. Ovšem jsem si uvědomovala, jak křehký moment štěstí mi třímá v rukou a jak je snadné ho upustit. Aktuálně v mých rukou leží pouze drobný pozůstatek. Ne, že bych se utápěla v depresích, ale že bych byla nejštastnějším člověkem na světě a rozkvétalo všechno kolem čeho bych prošla, to se říct nedá. Mám hodnou rodinu, jsem zdravá, udělala jsem maturitu, dostala jsem se na vysokou = mám nějakou budoucnost, jsem zamilovaná. To je poměrně dost věcí k tomu, abych byla šťastná a spokojená, ne?

Tak, proč je tu vždycky nějaký zádrhel? Nějaká maličkost. Něco.

Možná to bude právě tím, jaká jsem. Z většiny věcí mám strach. Všechno si raději plánuji, protože bych byla nerada nepříjemně překvapená. Jsem žárlivá. A jsem hodně, ale opravdu hodně, emotivní. Dokáže mě rozhodit i úplná maličkost, sice se to snažím nedávat najevo, ale musím se s tím svěřit, alespoň jednomu člověku. Jsou samozřejmě věci, které si držím v sobě a nemluvím o nich. U těch jsem se rozhodla, že jim dám prostor tady. Počítám s tím, že tu jsem tak trochu v anonymitě a nikdo z mého okolí nebude pátrat po něčem takovém, jako je můj blog.

Co mi chybí ke spokojenosti? Chtěla bych míň žárlit, abych mohla lépe snést minulost bývalou přítelkyni mého přítele. Nese si z toho vztahu většinu vzpomínek a kolik nějakých obav. Samozřejmě není jediný, kdo má určité obavy. On má strach, že ho nechám (cítím z jeho chování jakousi zábranu k tomu, aby se mi opravdu otevřel, je tam nějaká rezerva, ve které momentálně podle mě setrvává) a já zase, že mě nemiluje a neuvědomuje si to.

Jsou to vesměs určité strachy a pochyby, které nám stojí v cestě k naší spokojenosti. Pokud se je naučíme, tolerovat, respektovat, nebo je zdolávat a odstraňovat, můžeme pokračovat, abychom mohli dělat znovu to samé. Dělá to náš život zkrátka zajímavější a ne nudný. Právě kvůli takovým situacím si uvědomuji, že žiju. Opravdu, něco cítím.

S tímhle mým problémem se musím holt vyrovnat, protože nemám možnost ho změnit nebo smazat. Cihlou po hlavě by to nemuselo stačit. Můžu se pokusit být lepší, jestliže o to bude stát.

- - -

Momentálně ideální svět

20. prosince 2015 v 22:17
Pro mě je to právě tohle období, které začalo v pátek odpoledne a nenechám si ho ničím zkazit. Hodlám si ho naprosto a plně užít. Všechno se vlastně v pátek vyřešilo a skončilo. Přišly mi šaty na maturitní ples (které se musí ještě trochu zkrátit, ale to je jen taková drobnost), přišla mi paletka k narozeninám, na kterou jsem už dlouho čekala a všechny testy mám v tomhle roce za sebou. Takže mi tak nějak začaly prázdniny.

Je to skoro neuvěřitelné, ale po dlouhé době se cítím zase tak, že dýchám a jsem šťastná. Mám skvělého kluka a to, co k němu cítím, není jen tak něco obyčejného. S ním jsem to já. Jediný kdo se tomu všemu tak trochu snaží postavit do cesty je můj táta. Nějakým svým zvláštním způsobem se mě snaží chránit, ale poslední dobou asi pociťuje, že ho už tolik neposlouchám jako dřív. Na jednu stranu jsem ty jeho řeči o tom, proč bych u někoho neměla ještě přespávat, chápala, ale teď už ne. Potkala jsem člověka, se kterým to myslím naprosto vážně, a kterého se nehodlám jen tak vzdát. Tento pátek jsem se mu poprvé postavila a udělala si, co jsem chtěla. Neposlechla jsem ho, abych přijela domů ještě ten den, ale vrátila jsem se až druhý den večer. A ničeho nelituji. Bylo mi krásně a nechtěla jsem, aby ta chvíle s ním skončila. Vždycky když jsem s ním, tak se ze mě stává bojovník s časem.

Byl to nejen krásný večer, ale i druhý den, kdy jsem se vedle něj mohla probudit a přitulit se k němu. Potěšil mě krásnými dárky k narozeninám a opravdu se mi líbily! Dostala jsem hřejivou sovičku, protože pořád říkám, že mi je zima (hlavně v posteli, než se mi zahřeje peřina před usnutím) a voucher do Pelíšku - kočičí kavárny v Brně. Takže jakmile otevřou a bude příležitost, tak si společně s ním vyrazím na menší výlet. Už se nemůžu dočkat!
- - -
Z jiného pohledu na toto téma se mi zalíbil projekt, který se jmenuje 1Facewatch a spočívá v tom, že si koupíte hodinky a každá jejich barva má jiný význam podle toho na co chcete přispět. Výtěžek z prodeje hodinek jde na takovou věc, kterou si zvolíte barvou hodinek.

Přimělo mě to k zamyšlení. My si tady nežijeme tak špatně a občas si syslíme až zbytečně moc peněz, které hodláme utratit za nějaký nesmysl, který třeba ani nepotřebujeme, ale toužíme po něm, protože ho prostě chceme. Nijak tím nikomu neprospějeme, nepomůžeme a časem se nám na to začne prášit, protože zjistíme, že to vlastně opravdu nepotřebujeme. Kdežto tímto projektem si můžeme udělat radost a zároveň tím můžeme někoho zachránit od vyhladovění anebo někomu prodloužit život o pár dní.

Mluvím o tom z toho důvodu, že někteří ani nevědí o takovýchto problémech a tím pádem si myslí, jak je svět ideální a jak je všechno v pořádku. A ve skutečnosti to tak vůbec není.

Takže kdyby náhodou tenhle blog někdo četl a chtěl si ještě teď někdy kolem Vánoc udělat radost a zároveň tím, někomu pomoci, tak může mrknout na tuto stránku.

Věřím, že když někomu pomůžu já, tak se mi to jednou vrátí. Tak to zkuste i Vy.

- - -

Nemožná dívka

3. května 2015 v 19:35
Chytla jsem se tohoto tématu, protože jediné, co mě napadalo, bylo, že budu povídat opět o sobě. Respektive o tom, čím jsem tak nemožná, nezměnitelná a nepoučitelná.

Za to, v čem jsem nemožná, zase tak moc nemůžu. Vyžadují to ode mě okolnosti. Škola, rodina, přítel, kamarádi a v poslední řadě moje zájmy, jako například právě tento blog, nebo můj zanedbaný, ručně psaný deník anebo moje skomírající touha zdokonalování se v malování. Tak moc ze sebe osekávám všechny krásné maličkosti, které mě naplňují, že ze mě zůstává jen holá schránka, která chodí do školy, učí se, je věčně zavřená v pokoji a v mezičase se pozastaví nad facebookem. Pokud mě něco z tohoto kolotoče vytrhne, tak je to nemoc, která mě donutí zpomalit, protože se moje duše potřebuje nadechnout. Jsem až moc ponořená do toho stresu, psychicky se hroutím o čemž nikdo neví a nejsem ta, kterou jsem bývala dřív. Jako bych se rozdělila a část mě, se někam schovala.

Smyslem toho všeho hledání, změn a poučení, by měl být můj návrat. Nechci být už jen nemožná/nespokojená sama se sebou. Všechny moje útěky před realitou pominuly, protože už ani na ty není čas. Možná, že to jediné mi nedovoluje se uzavřít.

Nejsem si teď jistá, jestli jsem se úplně trefila náplní do tohoto tématu, ale chtěla jsem zase něco napsat, když už jsem se přesunula sem.
Závěrem tohoto krátkého článku by mělo být asi to, že jsem nemožná v tom, udělat si na sebe čas.
Jsem trochu nervózní a tak jsem tu použila asi třikrát slovo "nemožná".

Zajímalo by mě, jestli se tu taky někdo cítí, tak trochu nesvůj, neúplný, jako já…

- - -
 
 

Reklama